Když si doma snížíme vytápění, Putina neporazíme. Naopak, může nám to velmi ublížit

Jednou z nejvíce nepříjemných věcí pro lidský mozek je, když jsme vystaveni významné negativní situaci, která na nás doléhá, máme pocit, že se nás týká, ale sami ji nemůžeme nijak efektivně ovlivnit. Je jedno, zda je to situace reálná nebo ne, je jedno, zda ji způsobuje člověk, nebo prostě okolnosti, důležité je, že ji vnímáme jako skutečnou a že je z našeho úhlu pohledu negativní. Dejme si příklad: globální oteplování, svévolně se chovající politik, nebo momentálně válka. Všechny tyto věci nás mohou – více či méně – štvát, můžeme je vnímat jako krajně negativní, ale každý jeden z nás má mizivou možnost do nich nějak zasáhnout.

Lidská mysl si za těchto okolností hledá cesty, jak tíživou situaci kompenzovat. Jednou z možností je strategie tzv. malých aktů. Spočívá – stručně řečeno – v tom, že se pokusíme najít maličkosti, které mají zdánlivě příčinnou souvislost s tím, co nás trápí a které leží v našich možnostech. Často jsou to zcela bezvýznamné věci, a my to víme, avšak mohou nám pomoci. Jednak nám dávají iluzi toho, že něco přeci jen ovlivnit dokážeme, jednak vytváří logickou konstrukci, že pokud se nás stejně zachová dostatečně velký počet, na problému to něco změní v principu „stokrát nic“... říká se tomu iluze ovlivnění.

Výše uvedený mechanismus bychom mohli demonstrovat na mnoha příkladech. Nejnověji na snaze, kterou někteří politici vzali skutečně za svou, „ublížit“ agresivnímu Rusku tím, že si doma snížíme vytápění. Tato pohádka je opřena o stejnou racionalitu jako všechny ostatní, tedy o to, že pokud nás tak učiní dostatečné množství najednou, na spotřebě ruského plynu se to skutečně projeví – a přeneseně i na platbách Rusku. Když odhlédneme od aktuálního problému, byly na stejném principu postaveny třeba „bojkoty Babišových výrobků“, dokonce s vlastní aplikací, a příkladem za mne nejděsivějším jsou snahy o „ekologické“ úspory z množství formou oněch povinně papírových brček; ale k nim se dostaneme.