GLOSA PETRA HOLCE | Česká politika nepamatuje tak směšný ministerský konec, jaký spolu sehráli odvolaný mininistr kultury Antonín Staněk a ČSSD. I Jiří Pospíšil, velmistr falešného patosu, kdysi padl důstojněji, když ho funkce ministra spravedlnosti zbavila ODS. Staněk hodil celou potupnou frašku s (ne)odvoláním a (ne)jmenováním Michala Šmardy svým nástupcem na vlastní partaj a současně zbavil viny prezidenta Miloš Zemana, obvyklého podezřelého.
A na své finální tiskovce ještě poděkoval premiérovi a šéfovi ANO Andreji Babišovi, zatímco ten na oplátku poděkoval jemu za dobrou ministerskou práci. A to ČSSD dělala poslední dny všechno pro to, aby vlastní (ne)ministerskou kauzu kromě Zemana hodila právě na Babiše, protože i v Lidovém domě už pochopili, že ani amatérské divadlo nesnese všechno. Ani v něm prostě nemůžete publikum nekonečně napínat rozuzlením hlavní zápletky, a pak lidi poslat domů bez něj.
Ano, Zeman se v případě Staňka a Šmardy nebezpečně odpoutal od ducha i litery Ústavy, zatímco Babiš jednoduše chápe, že prezidenta nakonec potřebuje víc než ČSSD, jejíž cena po všech volebních debaklech i díky vnitřní rozhádanosti stále klesá. A Staněk fakt nebyl nejlepší kádr na daný resort, občas po sobě nechával méně kulturní stopu. Jenže o míře zoufalosti ČSSD vám nic neřekne víc než to, když má někdo jako Staněk v podstatě pravdu, že si strana celý problém primárně způsobila sama, když ho prostě obětovala kvůli vlastním vnitřním tlakům. S kulturou to nemělo nic společného.
