KOMENTÁŘ PETRA HOLCE | ČSSD má štěstí v neštěstí. Spor o jejího (ne)ministra kultury Antonína Staňka jako obvykle přerostl ve spor o prezidenta Miloše Zemana, jenž se uchýlil k menšímu ústavnímu puči, když Staňka odmítá odvolat. Z pachatele se tak rázem stala mediální oběť. Přitom právě (ne)výměna Staňka nejvíc ilustruje míru toxického rozkladu ČSSD, již už drží pohromadě snad jen vzájemná nenávist.
Šéf ČSSD Jan Hamáček nejdřív Staňka veřejně podporoval, kde mohl. A to i poté, co se kvůli odvolání šéfa Národní galerie Jiřího Fajta začali bouřit obvyklí podezřelí z umělecké „fronty“, kteří vždy mají po ruce nějakou petici. Mezi Lidovým domem a Hradem totiž platila dohoda, že ČSSD Staňka neodvolá do konce května. Až najednou přišel do televize první místopředseda strany Roman Onderka, jemuž se tahle funkce tak nějak přihodila, a prostě řekl, že by Staněk měl skončit.
Přesně od té doby se táhne poslední ministerská agónie ČSSD, jež nápadně připomíná ministerskou agónii s Miroslavem Pochem, kterého Zeman pro změnu odmítl jmenovat ministrem zahraničí. Ta ČSSD postihla vloni v létě a být hlavounem strany, dávám si proto na léto radši pozor. V kauze Staněk ovšem nejde o Staňka, mohl by to být kdokoli: ministr kultury byl prostě jen v nesprávný čas na nesprávném místě, jak se v politice stává.
