KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Včera večer slavnostně skončila největší filmová akce letošního léta, festival Letní filmová škola v Uherském Hradišti. V mnohém ukázala, jak mohou vypadat další podobné události v době koronavirové pandemie a hlavně jak se na nich chovají a patrně rovněž budou chovat návštěvníci a diváci. Ti zjevně hladoví po kultuře na Filmovce zaplňovali i projekce klasických filmů starých přes 70 let a zejména ve druhé půlce letos zkráceného festivalu převyšoval u mnoha promítání zájem diváků kapacity sálů. Během akce se rovněž projevilo, že lidé jsou zjevně citliví na svou vlastní svobodu. Mnozí si ji ale vykládají příliš extenzivně a bez ohledu na své okolí. To když, často i zcela ostentativně, nepoužívají roušky.
Na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti se nešlo vyhnout aktuálním společenským a politickým tématům. „V Polsku jsou velmi nepěkným způsobem pronásledováni lidé, kteří otevřeně hlásají svoji homosexualitu. Lidé LGBT jsou pronásledováni státními orgány a je to věc, za kterou se máme stydět než cokoliv jiného. Wajdy a dalších tvůrců je třeba právě proto, že mají tu sílu a odvahu bouchnout do stolu a říci tak už dost,“ pronesl například v neděli večer docent Jagellonské univerzity Rafał Syska při uvádění filmu legendárního Andrzeje Wajdy Slečny z Vlčí, zařazeného do režisérovy rozsáhlé retrospektivy, s poukazem právě na Wajdův přístup k homosexuálům. Toto prohlášení následovalo jen pár hodin po shromáždění na podporu polského LGBT hnutí před centrem festivalu, Kinem Hvězda.
Festival letos vybízel přemýšlet o svobodě opravdu komplexně: úvodním snímkem Havel Slávka Horáka i závěrečnou Krajinou ve stínu Bohdany Slámy, širokou Wajdovou retrospektivou, analyzující polskou duši i komplikovanou historii, filmy scenáristy Vladimíra Körnera vyrovnávajícími se s druhou světovou válkou a lidskou bestialitou, sekcí Východní přísliby, rozebírající aktuální situaci v Rusku či v Maďarsku a problémy nastupujících generací, stejně jako filmy a výstavami souvisejícími s Izraelem.
