KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Je snadné označit současnou vlnu, tuším že pátou, za „epidemii neočkovaných“. Jenže tím se pojmenovává důsledek, ne příčina. Příčinu je nutno hledat jinde a hlouběji.
Náhoda tomu chtěla, že tento text píšu v době, kdy se diskutuje o tom, jestli ještě má svátek 17. listopadu pro lidi nějaký smysl. Pomiňme formu oslav, pomiňme patetické vzpomínání pamětníků, pomiňme mediální brodění paralelami, varováními i evokací odkazu – pokud to tedy dokážeme. Tvařme se, že to není. Co zůstane? Zůstane symbol rozpadu skutečného žaláře národů, totiž evropského bloku socialistických států pod nadvládou Sovětského svazu, udržovaného brutalitou komunistů a jejich pohůnků.
Vzpomínám si, jak tehdy někteří varovali před tím, že sice režim padl, ale lidé zůstali. V návaznosti na Masarykovo „demokracii máme, ještě teď ty demokraty“ zaznívalo, že ještě dvě generace nebudeme opravdu svobodní, protože stále v lidech bude zůstávat deformace. Téměř padesát let totality neodejde lusknutím prstů.
V devadesátých letech jsme mohli pozorovat, jak se některé věci, do té doby potlačené, přehouply do tak ostrého protikladu, až se stal svou vlastní karikaturou. Z nesvobody se stala svoboda, kterou ale mnozí lidé nevnímali jako „zodpovědnost“, ale jako manifestaci vlastního ega a sobectví: „Můžu si dělat, co chci, a nikdo mi nemůže nic říct“. Je to takové dětské chápání svobody, gründerská svoboda, a naštěstí to realita postupně uhladila. Dneska když narazíte na zupáckého obhájce vlastní svobody model 90, tak to většinu lidí zarazí. Je to jako potkat kromaňonce na audienci u královny.
Dozvuky socialismu
Něco z lidí ale vyprchávalo jen pomalu. Svoboda je lidem přirozená, tu jsme si vzali zpátky docela rychle, ale co ten zbytek? Co třeba pocit odpovědnosti za stav světa kolem sebe? Nebo co vědomí zodpovědnosti za svůj vlastní osud? Padesát let žije společnost ve stavu, kdy každému říká někdo shora, co má dělat, a pokud se odchýlí, riskuje represi. Evolučně úspěšnou strategií je přizpůsobit se – takže alespoň navenek poslouchat a dělat, co je žádáno, i kdyby to měla být potěmkináda. Jenže zodpovědnost za sebe není člověku vrozená; má celé dětství a dospívání na to, aby se ji naučil… A v socialismu to znamenalo „mít problém“.
Jsou mi z duše protivné výmluvy na to, jak to či ono nejde, protože jsme, my chudáci, padesát let trpěli. Nebudu proto nic z toho omlouvat; jen popisovat. Padesát let to nešlo – ale jakou máte omluvu na to, že to nejde ani dalších třicet let? Aha, ona ta svoboda není ideální, pečení holubi nelítají, nikdo vás nevede za ručičku a za tohle jste klíčema nezvonili? Tak se ale, kruci, snažte sami. (Jo, vy to neumíte, padesát let jste trpěli…)
Něco se za těch třicet let povedlo, něco dře. Většinou věci, které tak nějak ohrožují pouze lidi, kteří se jich drží. A pak je tu jedna výjimka, a tou je nedůvěra.
Všeobecná, všeobjímající a všeprostupující nedůvěra, která v mnoha lidech zůstala, je reálně ohrožující faktor pro cokoli.
