KOMENTÁŘ JANA KLUSÁČKA | Tři nezpochybnitelní experti v oblasti zdravotní politiky a řízení systému zdravotnictví jako celku publikovali před pár dny na tomto serveru zajímavý text nazvaný Restart českého zdravotnictví po covidu. V něm navrhují 12 bodů, jak modernizovat české zdravotnictví a zvýšit jeho efektivitu tak, abychom za stejné peníze získali více muziky.
Na úvod musím konstatovat, že se všemi body v zásadě souhlasím, nakonec asi není divu, dva z autorů jsou mými bývalými kolegy. Laskavý čtenář se tedy může podivit, proč píšu rozsáhlejší reakci, zda by nestačila prostá pochvala v komentáři pod původním textem. Inu, nestačila. Ctění autoři si totiž dopřávají luxusu jistého akademického nadhledu a odstupu od praktických „marginálií“, kterého si my, prostí dělníci českého zdravotního systému tak docela dopřát nemůžeme. Nedá mi to tedy, abych neupozornil na několik podstatných slabin navrhovaného (snad) programu pro příští vládu.
Nejdřív k tomu, s čím nemůžu souhlasit vůbec. To je na prvním místě tvrzení, že naše zdravotnictví nepotřebuje další peníze, ale strukturální změny. Já tvrdím, že strukturální změny sice potřebuje, ale bez peněz bude každá změna jen kosmetická anebo politicky zcela neprosaditelná.
V absolutních číslech je pravda, že české nemocnice neměly nikdy tolik peněz jako doposud, ale také platí, že prakticky celý nárůst v uplynulých letech padl na růst mezd zdravotnických pracovníků. U menší nemocnice představují mzdové náklady 70 % veškerých nákladů, aniž by její management tuto část rozpočtu mohl fakticky významně ovlivnit. Růst je určen změnami platových tabulek, které provádí vláda a ty, ač přímo zavazují pouze nemocnice – příspěvkové organizace, fakticky v tomto segmentu významně ovlivňují všechny poskytovatele. Z málokteré nemocnice je do nejbližší fakultky příliš daleko, než aby nehrozilo, že tam zdravotníci za nabídku podstatně vyššího platu utečou. Velké části ČR jsou pak na jednom trhu práce s Německem a Rakouskem, což znamená nutnost dalšího nárůstu mezd, případně spoléhání se na starší zdravotníky bez potřebné jazykové výbavy nebo cizince. To ale dlouhodobě při současných ekonomických možnostech českého zdravotnictví udržitelné není.
Zároveň platí, že veřejné rozpočty nejsou s to pokračovat ve střednědobém horizontu v dosavadním nárůstu objemu prostředků ve veřejném zdravotním pojištění. Řešením přirozeně je hledání možností pro navýšení objemu soukromých prostředků pro zdravotnictví. Je ale třeba počítat s tím, že takový krok narazí na extrémní politický odpor, který bude mít potenciál např. vrátit sociální demokracii zpět do Poslanecké sněmovny po dalších volbách. Tento aspekt je v textu jen jemně naznačen a nejsem si vůbec jist, zda mají autoři představu, jak jej proveditelně naplnit.
V této situaci je požadavek na posílení role prevence sice oprávněný, ale obtížně proveditelný, protože dodatečné finanční zdroje k dispozici nejsou a při pohybu na půdorysu současného rozpočtu systému zdravotnictví jako celku by to znamenalo snížení příjmů pro některé poskytovatele, což si lze jen obtížně představit. To ostatně platí i pro (zcela správné) investice do primární péče, která trpí mimo jiné vysokým průměrným věkem praktických lékařů. Když jednomu přidáme, jinému budeme muset ubrat. Komu? Přežije to?
