KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | V posledních měsících jsme od nejrůznějších politiků, ekonomů či jiných expertů slyšeli, že přijetí eura by zázračně vyléčilo rekordní inflaci v Česku. Přiznám se, že od začátku mi tato otázka přišla poněkud bezpředmětná, protože plníme pouhé jedno kritérium pro přijetí společné měny, kterým je celková výše dluhu vůči HDP. V našem případě nižší než stanovených 60 procent. Za daleko větší ovšem považuji problém, který se zvolna rýsuje na horizontu.
I eurozónou obchází strašidlo inflace a tam, kde dosud nebyla vidět, se zjevně zvedá. Extrémním případem je Estonsko, kde dosahuje zhruba 20 procent. Evropská centrální banka už naznačila, že také přistoupí ke zvýšení úrokových sazeb a na konci roku by se hlavní sazba měla pohybovat kolem 1,25 procenta. Připomínám, že v Česku to je sedm procent. Jakkoliv se nám může zdát úroková sazba ECB nepatrná, je v ní rozbuška, která oživuje největší bolest eurozóny.
Pravda je totiž taková, že dluhovou krizi, kterou prošel jih Evropy, se navzdory mnohaletému klidu vyřešit nepodařilo, pouze se odložila. Eurozóna žádnou zásadní reformou neprošla. Jediné, co ji drželo nad vodou, byly masivní nákupy státních dluhopisů, které by jinak byly poměrně bezcenné. Řecko, Portugalsko, Španělsko či Itálie konsolidovaly své veřejné finance každý trochu jinak. Někdo téměř vůbec, někdo zcela zásadně. Každopádně výkupy dluhopisů skončily, a to je první problém na obzoru.
