KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jestli jsou Britové na něco hákliví, pak na to, hraje-li někdo nefér a nerespektuje předpisy platné pro ostatní. Jedno zda je to ve sportu, jímž jsou takřka posedlí, anebo v jiných oblastech lidské činnosti, včetně politiky, byť si, samozřejmě, už dávno zvykli na to, že politika je poněkud „zvláštní disciplína“ a že pro ni platí „zvláštní pravidla“. V zásadě ale i od politiků očekávají, že budou hrát fair play. Proto se není co divit, že když Dominic Cummings, šéf poradců premiéra Borise Johnsona, porušil pravidla karantény, vyhlášené v souvislosti s koronavirovou epidemií, začali volat po jeho odstoupení. Ministerský předseda jim ale opakovaně vzkázal, ať „se jdou bodnout“, a Cummings pravděpodobně zůstane jeho „mužem číslo jedna“ i nadále.
Ještě než se pokusím odpovědět na otázku, proč Boris Johnson za svým poradcem neochvějně stojí, přestože by mu přineslo hezkých pár kladných bodů, pokud by jej ze svých služeb propustil, podívejme se nejprve, kdo vlastně Dominic McKenzie Cummings, jak zní jeho celé jméno, je.
Narodil se v listopadu 1971 v severoanglickém Durhamu, takže mu je osmačtyřicet let. Kromě Durham School je rovněž absolventem oxfordské Exeter College a živí se jako politický poradce a stratég. Je o něm známo, že obdivuje německého kancléře z konce 19. století Ottu von Bismarcka, ruskou klasickou literaturu (a vůbec Rusko, kde tři roky pracoval, jak dodávají někteří), že je mimořádně výkonný a inteligentní, s čímž souvisí jeho pohrdání všemi, kteří nepřemýšlejí tak rychle jako on (co jsou, alespoň z jeho úhlu pohledu, skoro všichni), že je dlouholetým stoupencem brexitu, že se prezentuje jako bojovník proti politickému extremismu a že si mimořádně dobře rozumí s premiérem Johnsonem. Tolik ve stručné zkratce. Už teď je to samozřejmě příběh na odbornou monografii či na román, jaký by mohl napsat třeba nejlepší současný britský spisovatel Ian McEwan.
