Jakkoli výsledky vůbec prvního neformálního summitu Evropského politického společenství, který se uskutečnil minulý týden, stále analyzujeme, již v tuto chvíli je zřejmé, že byly nejzásadnější pro východní Evropu a Rusko. To, že se setkání nové evropské iniciativy uskutečnilo v Praze, je dalším úspěchem pro Českou republiku a konkrétním příkladem využití předsednictví v Radě Evropské unie pro české zájmy v regionu východní Evropy .
Pozornost evropských i světových médií se v minulém týdnu upínala k Praze, kde proběhl vůbec první summit Evropského politického společenství, který přivedl do hlavního města českého evropského předsednictví více než 40 evropských hlav států. Jakkoli se jednalo o neformální setkání lídrů bez jasně formulovaných závěrů, mnohé z nich v minulých dnech již jasně vyplynuly z bilaterálních setkání, závěrečných prohlášení i následných kroků, které byly a ještě budou přijímány.
Ty nejzásadnější dopady a zároveň úspěchy pro českou vládu při otevření tohoto logisticky velmi nesnadného nového formátu dobře zapadly do českých priorit předsednictví a odrazily se zejména v agendě vůči východní Evropě. Jedná se přitom minimálně o tři klíčové oblasti, ve kterých čeští pořadatelé mohou evidovat triumf: prohloubení kontaktů se zeměmi Východního partnerství a západního Balkánu, dialog v otázce konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem (resp. rolí Turecka v něm) a další postoj k Rusku a jeho agresi vůči Ukrajině.
Pokračující izolace Ruska (a Běloruska)
Čeští hostitelé velmi usilovali o to, aby byla znovu otevřena a dále do hloubky diskutována otázka ruské agrese proti Ukrajině a jejích následků. To mělo navázat na předcházející debatu uvnitř samotné Evropské unie a schválení v pořadí již osmého sankčního balíčku proti Moskvě. Tomuto cíli ostatně podřídili také významnou část programu a tzv. pracovní skupiny, které byly v rámci neformálního setkání skupinek evropských lídrů vytvořeny. Jak znovu obnovit mír a bezpečnost v Evropě přitom představovalo jednu z těchto oblastí.
Již samotný fakt, že Rusko stejně jako Bělorusko nebyly na setkání skoro všech ostatních evropských států přizvány, třebaže i v případě v mnoha ohledech problematického Ázerbájdžánu a Turecka tomu bylo naopak, mluví sám za vše a jasně delegitimizuje jejich politické vedení, jak se o to ostatně snaží na bojišti i v politické a diplomatické rovině sami Ukrajinci.
V tomto ohledu bylo nesmírně významné, že se summitu zúčastnil právě turecký prezident, který se v poslední době začal odklánět od své dříve ambivalentní linie vůči ruskému režimu, charakteristické například nezavedením sankcí proti Ruské federaci. Turecko tvrdě odsoudilo anexi dalších ukrajinských území a přiklonilo se tak na stranu Ukrajiny a mezinárodního práva, které v této souvislosti mluví jasně.
Konsolidace postoje jednotlivých evropských zemí vůči ruské agresi a pokračující izolace ruského (a rovněž běloruského) režimu z dění na kontinentu je možné považovat za jasnou zprávu jejich politickému vedení a celému světu, o což Češi usilovali.
