Minulý týden přinesl jednu velmi smutnou zprávu. Při plnění vojenských povinností v rámci mise NATO v Afghánistánu byli sebevražedným atentátníkem zavražděni tři čeští vojáci. Rotný Martin Marcin, desátník Kamil Beneš a desátník Patrik Štěpánek. Všichni tři byli mladí muži, plní síly a elánu. Jejich ztráta mě velmi zasáhla. Neztratili jsme totiž jen tři bezejmenné vojáky. Ztratili jsme muže, kteří byli ochotní za naši svobodu a bezpečí nasadit to nejcennější co měli, své životy. Ztratili jsme muže se srdcem na pravém místě, kteří jednali odvážně a správně. Ztratili jsme muže, pro něž byla služba vlasti tou nejvyšší prioritou.
Moje myšlenky jsou především s jejich rodinami, jejichž ztrátu nemůže zmírnit nic na světě, ani fakt, že tito tři stateční vojáci padli jako hrdinové. Podle prozatímních závěrů z vyšetřování celého incidentu to bylo právě příkladné jednání našich tragicky zesnulých vojáků, které zachránilo životy dalším kamarádům ve zbrani. O to víc je jejich počínání obdivuhodné.
Ale ráda bych se zastavila u reakce veřejnosti na tuhle smutnou zprávu. Za prvé, neskutečně pozitivně mě zasáhl přístup většiny obyvatel naší země. Vnímám, že lidé opravdu truchlí a uvědomují si důležitost našich zahraničních misích v boji s mezinárodním terorismem. Ale co mě opravdu dojalo, tak byl přístup lidí ke sbírce na pomoc pozůstalým rodinám padlých vojáků. Za několik dní se vybralo více než 4 milionu korun, což je opravdu fantastická zpráva.
