ANALÝZA DANIELA KOŠTOVALA | Česká republika je stále bez kybernetické obrany. Takže jsme opravdu hodně pozadu – jak vůči vývoji v kybernetickém prostoru, tak vůči našim závazkům k budování obranných schopností v NATO. Jsme dnes v situaci člověka, který stojí na kolejích a dívá se, jak se na něho řítí vlak. Pokud to rychle nezměníme, nemůže to dopadnout dobře.
Měli jsme přitom našlápnuto na včasné vybudování kybernetické obrany. Předchozí vládní koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL iniciovala mj. (především v souvislosti s migrační krizí) takzvaný bezpečnostní audit, který českému státu dlouho chyběl. Z něho vzešel v roce 2015 úkol pro Vojenské zpravodajství připravit návrh novely zákona o Vojenském zpravodajství, aby v právním státě vznikla správná legislativní základna, a po jeho přijetí kybernetickou obranu vybudovat.
Pro úplné pochopení, že jsme na expertní úrovni dokázali včas identifikovat nebezpečný trend v bezpečnostním prostředí, je důležité si připomenout vývoj v NATO. Summity aliance ve Varšavě v roce 2016 a v Bruselu v roce 2018 rozhodly, že kybernetický prostor byl zařazen po bok vzdušného, námořního a pozemního jako další, kde je nutné se bránit a mít k tomu kapacity. Byla přijata strategie kybernetické obrany, ve které aliance stanovila, že jako organizace zajišťuje ochranu společné infrastruktury a koordinuje výstavbu národních schopností. Schopnosti kybernetické obrany jsou však plně v odpovědnosti jednotlivých států NATO.
