KOMENTÁŘ PAVLA TELIČKY | Když Česko v roce 2004 vstupovalo do Evropské unie, mělo veškeré předpoklady se rychle integrovat a získat odpovídající vliv. Jak v té době říkal nejvýše postavený úředník Rady EU a jeden z nejvýznamnějších evropských diplomatů Pierre de Boissieu, kdo jiný by měl potvrdit legitimitu rozšíření unie než Češi.
Česko bylo na členství vcelku dobře připravené a při jednáních dosáhlo všeho, co vláda ve svém mandátu zadala. Řečeno slovy Václava Havla, vracelo se do prostředí, kam po staletí patřilo, a existoval předpoklad, že se tam bude cítit jako ryba ve vodě. Státní správa tehdy neoplývala vysokými počty úředníků schopných obstát v evropské konkurenci, ale jednání o členství a celý přípravný proces nakonec daly několika desítkám lidí, zejména mladších generací, prostor se vypracovat. Vše vypadalo velmi nadějně a Česko mělo brzy patřit mezi ty vlivnější země unie.
Dnešní situace za těmito předpoklady zásadně pokulhává. Jaké jsou příčiny? Je jich přirozeně více, ale cílem tohoto textu je pojmenovat jen jednu z nich. Tu, která se při občasných analýzách nezmiňuje vůbec, nebo jen výjimečně.
