Premiér Andrej Babiš na sobotní tiskové konferenci řekl, že existuje důvodné podezření ze zapojení důstojníků ruské tajné služby GRU do výbuchů muničních skladů ve Vrběticích. Vicepremiér Jan Hamáček vzápětí oznámil, že Česko vyhostilo 18 lidí, které považuje za agenty ruských tajných služeb. V tomto kontextu zveřejňujeme komentář Daniela Koštovala, který se vrací k nedávnému odvolání Tomáše Petříčka z funkce ministra zahraničí a píše o souvislostech, které jsou i s ohledem na Babišovo sobotní vystoupení zásadní pro naši blízkou budoucnost.
Tomáš Petříček se z funkce ministra poroučel před pár dny, ale zahraniční politika odešla už dávno předtím. Pro pochopení našeho problému s její neexistencí je dobré podívat se ještě jednou na okolnosti Petříčkova odvolání a na hledání jeho nástupce.
Petříček dlouhodobě alespoň verbálně (jak málo stačí dnes v Česku!) razil zahraniční politiku orientovanou na pevné členství v NATO, spolupráci se spojenci a vzdorování prokazatelným hrozbám – zejména z Ruska a Číny – dle Ústavy a všech verzí bezpečnostní strategie státu. Logicky tedy trval na politice a rozhodnutích vlády založených na hodnocení hrozeb bezpečnostními experty (mezi vládními a seriózními nevládními bezpečnostními experty navíc panuje shoda).
Premiér Babiš sice opakuje, že zahraniční politika je daná – NATO, EU, Západ… Petříček ale s konečnou platností narazil na odpor k této zahraniční politice. A pak narazil podruhé ve vnitropolitickém boji, jehož frontové linie běží i napříč ČSSD, kde neúspěšně kandidoval na post předsedy. Ukázalo se, že jen rétorika nestačí.
Petříčkův náraz má tedy několik příčin:
O konzistentní nebojácnou politiku není zájem a čeští politici z ní mají většinou strach, abychom se na mezinárodním poli někoho nedotkli. Neexistuje reálná shoda, jak by měla česká zahraniční politika vypadat (psal jsem o tom zde). I proto se neřeší novelizace českých strategických dokumentů v čele s Bezpečnostní strategií ČR, jejíž poslední verze je z roku 2015. Svět je dnes už hodně jiný…
A v neposlední řadě se konzistentní zahraniční politika většině politiků prostě nehodí, protože mají zájem jen o ad hoc projekty (byznys) a především pak o vnitropolitický boj, který předurčí, kdo bude sedět ve vládě a kontrolovat státní rozpočet a státní zakázky. Totální zválcování zahraniční politiky vnitropolitickým bojem podporuje i „hybridní“ uspořádání v našem ústavním systému.
Hlavně se do toho nemíchat
Ačkoli formálně je česká zahraniční politika ukotvená v kolektivní obraně NATO a EU, prakticky současná vláda, ale i mnoho dalších politiků a stran sleduje jakousi politiku nezúčastnění a neutrality s odporem k velkým státům–velmocem bez rozdílu, zda jde o Rusko, Čínu nebo USA. Když jde o plnění závazků v NATO a EU, už 15 let nedodržujeme takřka nic a praktické kroky – rozpočtové i jiné – nenaznačují, že by to mělo brzy být nějak jinak. Přestože máme nejlepší zajištění bezpečnosti v moderní historii díky členství v NATO a spojenectví s USA (konvenční a jaderné strategické odstrašovací schopnosti), na rozdíl od 90. let minulého století prakticky odmítáme být pevnou součástí Západu.
České politické elity, až na minoritní pravicové politické představitele, opět vábí zrádná politika neutrality a mostu mezi Východem a Západem. Posledním výkřikem v tomto ohledu je iniciativa vicepremiéra Hamáčka, aby se summit USA-Rusko uskutečnil v Praze na „neutrální půdě“. To bylo ještě než jeho cesta do Moskvy padla a on místo příprav v sobotu večer do televizních kamer informoval o vyhoštění 18 Rusů.
S přístupem „mostu“ přitom máme tragickou zkušenost – prezident Beneš touto politikou přivedl Československo do náruče Ruska, tehdy v totalitní podobě Sovětského svazu. Neschopnost plně spolupracovat se Západem (s tragickým následky v podobě okupace za druhé světové války a následného začlenění do totalitního sovětského bloku) je excelentně – odborně i literárně – popsána v knihách Jiřího Kovtuna „Republika v ohrožení“ (prezidentství T.G. Masaryka) a „Republika v obležení“ (prezidenství E. Beneše).
