KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Babišova vláda má na stole další verzi státního rozpočtu na rok 2022. Tentokrát s „vylepšeným“ deficitem 377 miliard korun, jenž přesto na první pohled zaráží svou masivností v situaci, kdy koronavirus zeslábl a ekonomika již není spoutávána drakonickými restrikcemi. Zarážející je však také to, na jaké zdroje stát spoléhá, aby deficit nebyl ještě hrozivější.
První vládní verze rozpočtu z června letošního roku počítala se schodkem 390 miliard korun. Návrh se nyní podařilo „srazit“ na 377 miliard, i když oproti původní verzi přibyla řada nových výdajů. Ještě před čtvrt rokem odhadoval resort financí příjmy budoucího rozpočtu na 1486 miliard. Nyní už rozpočet na příští rok pracuje s příjmy ve výši 1543 miliard. Neřešme, že oněch dodatečných téměř 60 miliard přibylo pouhým lusknutím prstu v rámci vládního rozpočtového „věštectví“.
Předvídat vývoj ekonomiky v postpandemické době, ovlivňované mnoha domácími i zahraničními proměnnými, je obtížné (mnozí by řekli nemožné). Logicky je pak také nemožné trefit přesně budoucí příjmy státní kasy. Naopak, pokud jde o výdaje, ty lze uhádnout poměrně snadno: stačí je naplánovat a zrealizovat. V cestě tomu nestojí nic, neboť v praxi zdomácnělo okřídlené špidlovské heslo: „Zdroje jsou“. Pokud právě nejsou ve státní kase, pak se tyto zdroje (zatím) relativně snadno seženou formou dalšího zadlužení, tedy cestou dluhopisové půjčky od budoucích daňových poplatníků.
Připomeňme, že na letošní rok si vláda v několika novelách státního rozpočtu nechala ve sněmovně schválit deficit ve výši 500 miliard korun. Ale už dnes (září 2021) vláda „ví“, že to nakonec možná bude „jen“ minus 400 miliard, jak nejnověji odhadla ministryně financí Alena Schillerová (ANO). V kontextu toho rozebírat, zda deficit v příštím roce skončí původně plánovaným schodkem, nebo s „vylepšeným“ deficitem, je jen virtuální hrou. Lze snad jen věřit, že konečný výsledek rozpočtu bude lepší, nikoliv horší, než s jakým dnes vláda počítá.
Mnohem relevantnější je všimnout si toho, co také (vedle daňových odvodů tuzemských poplatníků) vlastně budoucí vládu a její rozpočet v příštím roce má „spasit“, tj. zachránit od ještě horšího (zatím jen plánovaného) deficitu. Půjde o čekání na zázrak a spoléhání se na zahraniční pomoc. Oním zázrakem má být lepší růst ekonomiky, a tedy i vyšší výběr daní než v roce letošním. K tomu lze dnes jen podotknout, že žádný zázračný růst HDP není na obzoru. Za pozornost ale stojí, že nemalou roli mají hrát „příděly“ z EU. Postřeh, že se vláda spoléhá na větší „příděly z fondů EU“, se nedávno objevil v mediálním prostoru. Je trefnější, než by se mohlo zdát.
