KOMENTÁŘ MILANA ŠVEŘEPY | Nedávno vydaný text o zdravotnictví se v bodu 12 věnuje také sociálním službám. Upozorňuje na stárnutí společnosti („za posledních deset let se počet obyvatel starších 65 let zvýšil z 1,63 na 2,13 milionů. V příštích třiceti letech se zvýší na 3,1 milionů, senioři budou tvořit 32 % obyvatel“). „Naše zdravotnictví a sociální péče na to vůbec nejsou připravené,“ varují autoři.
A jako řešení uvádějí: „Je třeba zbourat bariéru mezi zdravotní a sociální péčí a analyzovat nové sdružené modely financování. ... Investovat více do rehabilitace, zajistit možnost zůstat co nejdéle doma. Systematicky měřit kvalitu a efektivitu a umožnit klientům možnost volby, včetně soukromého příspěvku na sociálně zdravotní služby, včetně připojištění.“
Ano, populace nepochybně stárne, a ano veřejné politiky a služby na to nejsou připravené. Česko (a celá Evropa) musí radikálně přehodnotit svůj přístup k poskytování péče. Je nutné řešit prevenci, aby lidé ve stáří potřebovali péči co nejméně. Je nutné splnit řadu „domácích úkolů“, aby byla situace sociálních služeb zvladatelná a dalo se vůbec o takových zásadních věcech jako připojištění uvažovat.
1. Prevence závislosti na péči
Ne každý senior potřebuje a bude potřebovat péči. Čím méně lidí s potřebou péče, tím lépe pro ně i pro stát. Platí důraz na rehabilitaci a prevenci. Přitom se v souvislosti se stárnutím mluví o životním stylu a o zdraví velmi málo.
Životní styl má vliv jak na pravděpodobnost výskytu stařeckých demencí, tak i jiných „se stářím spojených“ obtíží. Světová zdravotní organizace svá doporučení pro předcházení demenci otevírá pohybem či omezením kouření. Asi není potřeba výrazněji rozebírat, že Česko má rozhodně na čem pracovat.
2. Prevence zbytečného odcházení do pobytových služeb
Příprava na stárnutí musí obsahovat úpravy veřejných i soukromých prostor tak, aby lidé neodcházeli do zařízení péče jen kvůli tomu, že se nedostanou z bytu na nákup nebo na návštěvu. To znamená bezbariérový veřejný prostor, aby se v něm dalo pohybovat s chodítkem či na vozíku: dostatečně široké chodníky, nájezdové hrany, výtahy či rampy do veřejných budov. Stavět a upravovat byty a domy, aby v nich mohl žít i člověk, který se těžko pohybuje: dostatečně široké dveře, dost místa v kuchyni a koupelně i pro pohyb na vozíku. Žádné vnější či vnitřní schody, nebo (prostor pro) vybavení výtahem či rampou.
Je také nezbytná bezbariérová doprava, zejména ve venkovských oblastech. A venkov musí být v popředí i v zajištění vysokorychlostního internetu. Nejen kvůli udržení práce a kontaktu s blízkými, ale také pro využití technologií v domácnostech, které umožňují dobré fungování i těm, kdo potřebují nějakou podporu či péči. Technologie bude nepochybně jednou z klíčových součástí zajištění péče, je třeba zajistit jejich dostupnost také na venkově.
A je potřeba do přípravy na stárnutí zahrnout prevenci samoty. Přes 40 % českých žen starších 65 let žije samo. U mužů je tento podíl výrazně nižší, 19 %. Samozřejmě, ne každý, kdo žije sám v domácnosti, pociťuje samotu. Samota roste s věkem a postihuje výrazně častěji muže než ženy. Také se výrazně zvyšuje s horším zdravotním stavem, nižším vzděláním či špatnou finanční situací. Samota bývá další důvod, proč lidé „žádají“ o místo v pobytovém zařízení, ačkoli „péči“ jako takovou nepotřebují.
3. Podpora běžného života, nebo draze zaplatit
Sociální služby nepomáhají jen seniorům, ale také lidem s postižením, lidem bez domova a mnoha dalším. Hlavním úkolem sociálních služeb (bez ohledu na tzv. „cílovou skupinu“) je podporovat člověka v tom, aby mohl žít „normální život“. Např. mít práci, nebo se vídat s kamarády a známými, nebo trávit čas někde a něčím, co člověka baví. Zkrátka mít běžné role, které k životu patří. Sociální služba neznamená postel v zařízení.
25-60 % péče poskytované v dánských zařízeních je možné zajistit v domácnosti. V Kanadě by mohlo 40 % lidí ze zařízení jít domů, pokud by dostali tu správnou podporu. Tyto údaje se v listu, jako je The Economist, neobjevují náhodou. Stárnutí populace vede k přehodnocování dosavadního modelu péče, postaveného na pobytových zařízeních. Když nic jiného, je to celé zatraceně drahé a neefektivní.
V Česku ovšem, pokud se o tématu vůbec mluví, tak jen o tom, že „chybí lůžka“, že „v dostupnosti pobytové péče zaostáváme za vyspělou Evropou“. Někdy je ale „zaostávání“ příležitost nejít po cestě, co nikam nevede.
Tím se však čeští politici a ekonomky nenechají rušit od betonářského blouznění, kdo vystaví více „lůžek“. Ilustruje to i ministryně práce (čas 45:30), když nejprve správně řekně, že stárnutí nejsou jen důchody, ale i péče. Ale pak už mluví jen o pobytových zařízeních („Nyní máme 70.000 lůžek, do deseti let budeme potřebovat dvojnásobek.“) Jako by žádné jiné sociální služby neexistovaly, jako by šlo na „problém stárnutí“ reagovat jen výstavbou nových a nových zařízení. Vlastní důchoďák do každé rodiny!
