KOMENTÁŘ VILIAMA BUCHERTA | Stačilo 6000 znaků, které obsahoval text ministra zahraničí Tomáše Petříčka a jeho dvou předchůdců (Zaorálka a Schwarzenberga) s názvem „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?“, aby se Česko na chvíli opět dostalo do hledáčku světových médií. Článek se věnuje kontroverznímu záměru Izraele anektovat židovské osady na Západním břehu Jordánu a kontrolovat celé údolí řeky Jordán. Ještě více by to rozkouskovalo palestinská území. Izrael je sice strategickým spojencem Česka, ale je jasné, že tento jeho plán vyvolá pouze spory. Na druhou stranu odráží realitu – vznik nezávislé Palestiny je výhledově nereálný.
Článek tří českých ministrů zahraničních věcí, který byl otištěn v sobotu v deníku Právo a který reaguje na plán Izraele a USA anektovat židovské osady na Západní břehu Jordánu (který Palestinci považují za své území) vyvolal bouřlivé a okamžité reakce na české politické scéně.
Kromě jiného se v textu píše: „S budoucím palestinským státem proto počítají četné platné rezoluce Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN, klíčové dokumenty EU i platná Koncepce zahraniční politiky ČR. Iniciativa, kterou na konci ledna představili v Bílém domě prezident Trump a premiér Netanjahu, ovšem směřuje jiným směrem. Nejde přitom ‚jen‘ o ta území, která má jedna strana získat a druhá ztratit – a to v míře, která de facto vylučuje životaschopný palestinský stát do budoucna. Jde i o princip: nabytí území silou výslovně zapovídá Charta OSN, tedy jakási ‚světová ústava‘ a základní kámen fungování mezinárodních vztahů v současném světě. A jde také o lidskoprávní a humanitární dopady případné anexe, které lze očekávat a které mohou být tíživé.“
