KOMENTÁŘ VOJTĚCHA BEDNÁŘE | Za časů vrcholící covidové pandemie bylo možné české vládě vyčíst mnohé; od ad hoc nekoncepčního, nesystémového a převážně reaktivního rozhodování, přes nedostatečnou komunikaci s veřejností i s odborníky, nerespektování elementárních zásad fungování sociální komunikace po to, že vlastně netušila, v jakém stavu se pandemie nachází a jaká jsou její rizika… bylo toho dost.
Podstata krize se změnila. Covid už nestraší, místo něj čelíme vysoké inflaci, cenám a reálné hrozbě ekonomické recese. Vláda se vyměnila, a protože ta současná je tvořena kritiky té předchozí, mohli bychom doufat, že se poučí a že krizi, do níž nastoupila, dovede zvládnout lépe než ti, kteří měli předchozí pokus. Bohužel, minimálně v jedné věci zatím politici selhávají úplně stejně jako ti před nimi. A nejedná se o žádný z konkrétních instrumentů řešení krize.
Pokud má veřejnost zvládnout problém, pak musí, skutečně *musí* být politiky vedena ke konkrétnímu cíli. Musí vědět, stručně a laicky řečeno, že i když je nyní zle a dost možná bude ještě hůře, v budoucnosti – a to dohledné – se nám podaří negativní vývoj zvrátit a navodit stav, který pro nás zase bude pozitivní. Jinými slovy, potřebujeme vědět, že i když je teď zle, bude lépe.
Abychom nezůstali u jednoduchého populismu, pojďme si to vysvětlit z pohledu sociální psychologie. Pro udržení kontroly nad společností – a tedy překonání jakékoli krize – je potřeba mít takzvaný vývojový vektor. Představte si jej jako polopřímku, která je tvořena třemi body. Prvním z nich je současný okamžik; problém, ve kterém se nacházíme. Druhým je „pozitivní“ stav v možná ne právě blízké, ale dosažitelné budoucnosti, okamžik, kdy „bude lépe“.
