KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Principiální přístup Západu vůči Tálibánu může vymoci ústupky a o málo snesitelnější život v zemi, nebo také fatálně selhat. Největším nepřítelem Afghánců nyní není samotné hnutí, ale hlad a nadcházející zima.
Afghánistán se vytratil z naší pozornosti skoro tak rychle, jak ji v létě opanoval. Ostatně nové dramatické záběry s uprchlíky nyní přicházejí z mnohem bližší polsko-běloruské hranice. Exodus lidí ze země ale pokračuje s jejím ekonomickým kolapsem, který pro běžné Afghánce znamená každodenní boj o přežití.
Šéf Světového potravinového programu OSN (WFP) David Beasley burcuje dárce pomoci, že až 23 milionů Afghánců (více než polovina populace) bude během této zimy ohroženo hladem. Beasley, kdysi také konzervativní guvernér Jižní Karolíny, říká, že Afghánistán je místem největší současné humanitární krize: „Nejbližších šest měsíců bude katastrofálních, bude to peklo na zemi“. Afghánistán navštívil a vyslechl si apely svých podřízených i samotného Tálibánu, aby svět pomohl.
Nezkušenost a nekompetentnost Tálibánu vládnout, spojená s jeho bezohledností a tvrdostí, krizovou situaci zhoršuje, její příčiny jsou však dlouhodobé. Může za ni ale také v létě vrcholící ozbrojený konflikt, který vyhnal z domovů statisíce lidí, letošní velké sucho, covid-19 a doslova vyschnutí peněz v oběhu po zastavení mezinárodní pomoci. Tu naopak nahradily sankce s plošným dopadem na celou zemi. USA zmrazily 9,5 miliardy dolarů rezerv kábulské centrální banky, tedy i úspor obyvatel ve vkladech. Američané totiž označují Tálibán za „teroristickou organizaci“, i když s ním v roce 2020 vyjednali za zády afghánské vlády a armády dohodu v Dauhá o svém stažení a neútočení. Jeho důsledkem nebylo nastartování afghánského „mírového procesu“, ale naopak postupná protivládní ofenziva Tálibánu, která vyvrcholila v srpnu.
Abstinenční krize
Někteří označují nynější zadržování peněz afghánského státu (nikoliv tedy jen zahraniční pomoci) za potřebné s ohledem na chování Tálibánců, jiní za kolektivní trest, který dále škrtí místní ekonomiku, doposud tak štědře dopovanou.
Dvě dekády často nekontrolovaného „budování státu“ a štědře dotované války proti terorismu za stovky miliard dolarů každopádně vytvořily nebývale silnou závislost. Doposud tvořila zahraniční pomoc až 43 procent HDP země a 75 procent veřejných výdajů státu, které nyní prostě nejsou. S obdobnou abstinenční krizí se v menší míře potýkal i Jižní Vietnam po americkém stažení v roce 1972. Nyní bublina náhle splaskla zastavením pomoci, a to právě v momentu, kdy nebývale stoupla její potřebnost i kvůli suchu, celkovému rozvratu a přímému dopadu nedávných bojů na obyvatele.
