Myšlenka na tento text vznikla v autě, když jsem projížděl dalším dopravním experimentem magistrátu. Nedá se říct, že pozitivní dojmy zrovna převládaly, nicméně svěřil jsem se s nimi kolegovi Martinovi Malému, který moje úvahy ještě rozvinul. Řekli jsme si, že naši konverzaci sepíšeme bez ohledu na formu. Může být trochu hovorovější, cyničtější a drsnější, ale tak nějak to cítíme. Maličko nás irituje naříkání na rychlou dobu, na těžký úděl během covidu nebo na těžký úděl mladých. Takže to berte jako 14 rad pro praktický život ve světě, který se vám zdá příliš rychlý, příliš složitý a nevím co ještě. Chyba je ve vás.
1) Přestaňte se dojímat sami nad sebou.
Internet je plný lidí, kteří to mají těžké. Nemůžou si dovolit byt, nemůžou najít pořádnou práci, nechce se jim chodit mezi ostatní, protože covid a lockdown. Taky chápou klima aktivisty, protože prostě mají starost o planetu. Příslušníci LGBTQ to mají samozřejmě taky těžké, ženy to mají těžké tak nějak obecně, těžké to mají i důchodci, chudí, lidé v exekuci a prostě všichni. Symbolem doby je, že musíte dát najevo s kým vším soucítíte, kdo všechno to má těžké.
Je to takové hromadné dojímání se nad sebou. Není to dobré vůbec k ničemu. Dojímáním se nejen nikomu nepomůžete; jsou to jen kecy. Prostě „kecy na internetu“, kterými jen ulevujete svému svědomí, protože si moc dobře uvědomujete, že jste neudělali nic, co by mělo skutečnou cenu. Můžete začít třeba tak, že s tím přestanete, začnete skutečně makat a pak se třeba budete chlubit novou jachtou. Greed is good, jak by řekl klasik. Ty daně, které zaplatíte, pomůžou určitě víc, než když budete sedět za pár korun v nějaké bezvýznamné neziskovce.
2) Nemusíte v korporátu naslouchat moudrům Chief Diversity Officera.
Mnoho z vás jistě dělá v korporátu, kde prim hrají ESG reporty, mohutně se slaví „pride month“ a samozřejmě se přestalo tisknout na papír, neplastujete a nevím co ještě všechno. Co na tom, že vaše firma třeba těží ropu, prodává nábytek, kvůli kterému vykácí půl kontinentu, nebo radí těm nejvíc bezohledným společnostem světa.
Dost možná máte Chief Diversity Officera - ředitele pro rozmanitost - a váš šéf na všech konferencích blábolí něco o cirkulární ekonomice, přestože v hospodě si z toho utahuje. Pokud těm jeho řečem věříte, jste pravděpodobně ztracený případ. Pokud vám to přijde přeci jenom divné, tak vězte, že ničemu podobnému skutečně nemusíte přihlížet. Jasně, můžete si buď najít novou práci, nebo začít s úsměvem na rtech pomalu oklepávat fasádu korporátního pokrytectví. Prostě říkejte, co si myslíte, založte třeba něco na způsob antiodborů. Vaše vedení se nejvíc bojí toho, že začnete říkat, co si myslíte. Za prvé ulevíte sami sobě a za druhé pomůžete nám zákazníkům. Chceme jenom dobrou službu, politické postoje korporátů jsou nám srdečně ukradené.
3) Nestěžujte si, že svět je složitý, a zajímejte se.
Určitě jste si mnohokrát pomysleli, že svět je složitý a příliš rychlý. Tak na to rovnou navždy zapomeňte. Zdá se vám to, a to jen proto, že jste neudělali dost, abyste ho pochopili. Není problém se světem, ale s tím, že jste líní ho poznávat! Čtěte, studujte a zajímejte se o věci okolo sebe. Všechno, co potřebujete vědět, pravděpodobně někde koluje a nepotřebujete k tomu vlastního životního kouče.
Pamatujte si, že kouč je buď frajer, který už má vyděláno a chce si bez větší námahy udržet slušný životní standard (to je ta lepší varianta), nebo je to jen obdoba podomního prodejce hrnců (to je ta horší varianta). Prostě zkrachovanec, který si v hospodě nacvičil pár pseudopsychologických pouček.
Mimochodem, když vidím v novinách rozhovory s podobnými kouči, tak by mě zajímalo, jestli je někdo ve vedení firem čte. Dost o tom pochybuju a nikoho takového neznám. Lidi, kteří to čtou, lidem, kteří to nečtou, vaří kafe - pokud je tedy někdo vůbec pustí ke kávovaru!
4) To, že jste vystudovali vysokou školu, neznamená vůbec nic.
Poměrně nedávno jsem na Twitteru zahlédl debatu, kde si absolvent jakési podivné vysoké školy s ženou, která byla tuším archeoložka, postěžoval, že si nemůže dovolit byt, přestože jsou oba akademicky vzdělaní.
Tak takhle je to, prosím vás, zcela v pořádku. Vaše bohatství určuje trh a nikoliv zásluhovost. To, že máte vysokou školu, neznamená vůbec nic, protože víme, že vysokou školu může vystudovat i „úplný tupec“.
Dvojnásob to platí v případě některých mimořádně „vypečených“ oborů. Je to vaše volba, možná vás to bude bavit, ale musíte se smířit s tím, že budete žít v chudobě, protože se s nimi prostě pojí blbě placená práce, po které zkrátka není velká poptávka. Šikovný truhlář si pravděpodobně vydělá násobně víc než vy.
Diplom vám zařídí jen jedno: Až budete ve špitále, tak vám budou říkat „a teď vám zavedeme cévku, pane inženýre.“ Není to ani patent na rozum, ani patent na neomylnost, a můžete být klidně i doktor, ale když jste Šmucler, titul vám to nijak neulehčí.
5) Naučte se pracovat s technologiemi.
Už tolikrát jsem se setkal s lidmi, kteří tak dlouho opovrhovali technologiemi, že nakonec kvůli tomu jejich kariéra po zásluze upadla. To, že máte starý mobil, nemáte sociální sítě, v autě nemáte žádné asistenty nebo nikdy neplatíte kartou neznamená, že jste odolali tlaku společnosti, to jen vypovídá o faktu, že ztrácíte konkurenceschopnost. Zcela jistě to není nic, čím byste se měli chlubit, nebo to nedej bože měli považovat za nějakou výhodu.
Úplně nejhorší případ je, když dětem zakazujete telefony, počítače či tablety. Vaši nekompetentnost pak rozšiřujete i na ně. Jim to samozřejmě bude chybět a ve výsledku to bude znamenat, že jakmile se chopí telefonu nebo čehokoliv jiného, budou na něm hodiny trávit nějakou stupidní činností, jelikož nic jiného nebudou znát.
Tady se hodí zařadit i speciální bod pro učitele: Nadávat na děti, že mají v ruce smartphony, a kňourat, jak to za vašich mladých let bylo jiné a jaké jste měli kvalitní zábavy, zatímco dneska škoda mluvit – to opravdu není ochrana tradičních hodnot ani hlas zdravého rozumu pro budoucí generace.
6) Neberte se, kurva, tak vážně!
Znáte to – někde na internetu zahlédnete, že někdo má nějaký názor, který se vám nelíbí. A místo toho, abyste si o nositeli onoho názoru pomysleli svoje, případně ho zablokovali, nebo se vyjádřili, že s tím nesouhlasíte, tak se přepnete do „Rage módu“ a začnete se pohoršovat nad tím, že někdo je tak špatný, protože takový názor má.
Anebo se ani nepřepnete, protože jste v tom rozpoložení pořád. Cítíte potřebu po všech kanálech vypisovat, jak moc je dotyčný (ne ten názor, ale jeho nositel!) špatný, a s kámošema, kteří jsou úplně stejně přehnaní hystérové, jako jste vy, neustále připravení být něčím pohoršení nebo dotčení, spustíte furore a požadujete vymazání podobných lidí nejen z povrchu planety Země, ale i z historie, archivů a pamětí lidí.
Pro jistotu to řeknu ještě jednou a pomalu: To, že jste permanentně podebraní a podráždění jak operní subreta čtvrtý den PMS, neznamená, že jste poslední spravedliví a že zachraňujete svět. Jste jen nepříjemné uřvané osiny v zadku s mesiášským komplexem. Ve skutečnosti jen plníte svět negativitou a nepřátelstvím.
7) Když něco děláte divně, neznamená to, že máte zdravotní problém.
Někdy žasnu, kolik lidí u sebe v dospělosti objevilo psychickou, nervovou či jinou poruchu. Někteří z nich z toho dokážou udělat obrovské téma a někteří i založit iniciativu, a ještě na tom vyždímat slušné peníze. Na rovinu - to, že si rovnáte z nudy kelímky od piva podle velikosti, neznamená, že jste OCD, ale že jste podivíni, kteří z každého svého tiku dělají Projekt Nemoc, aby se mohli následně dojímat sami nad sebou.
Nejvíc mě pobavilo, když jsem u jednoho influencera viděl, jak se rochní v sebelítosti, protože našel závažnou diagnózu „dráždivý tračník“. Prostě chodí častěji na záchod. Druhým extrémem samozřejmě je, když tu vážnou nemoc máte, světu to oznámíte, ale s tím, že na konvenční léčbu kašlete, protože přeci můžete posilovat, jíst zdravě, chodit na procházky, posílit imunitu a vyhnat všechny antioxidanty. Tak to je úplně stejné jako s těma koučema. Prostě jen kecy.
