Krátce po skončení druhé světové války ovládli Sověti dění ve východní Evropě a demokratické státy zavedly embargo na špičkové technologie a produkty. Začala éra, ve které se komunistický režim stával hluboce závislým na technologiích svobodného světa a neváhal se jich zmocnit téměř jakýmikoliv prostředky. Čtete první díl seriálu Zloději vědeckých tajemství, ve kterém přinášíme neznámé příběhy československé průmyslové špionáže.
Americký zákon o kontrole vývozu z roku 1949 umožnil ve zcela bezprecedentním rozsahu kontrolovat export do komunistických zemí. Vláda USA vytvářela seznamy a zboží v nich uvedené bylo zakázáno vyvážet, případně bylo nutné získat licenci. Krátce poté Spojené státy vytvořily paralelní režim se spojenci z NATO – Koordinační výbor pro mnohostrannou kontrolu vývozu (CoCom). Ten na základě sankčních seznamů čtyřicet let řídil a uplatňoval embargo na strategické a špičkové technologie, které Západ nechtěl sdílet se socialistickým táborem.
Konec této praxe a rozvolnění přinesl až kolaps totalitních států koncem osmdesátých let 20. století.
Rozsah obcházení embarga, tajných akvizic produktů, plánů, vzorců, vzorků a dokumentů nabyl do té doby takového rozsahu, že se centrálně plánované komunistické ekonomiky staly doslova závislé na technologiích svobodného světa. Západní společnost s otevřenou soutěží, svobodou šíření a výměny myšlenek či vědeckých poznatků měla v porovnání se zkostnatělým a byrokraticky řízeným socialistickým modelem obrovskou výhodu. Udávala tempo inovací. Sovětskému svazu a jeho spojencům nezbývalo, než západní technologie nelegálně získávat, kopírovat a tím aspoň trochu snižovat technologickou převahu Západu.
Vědeckotechnická rozvědka (VTR) byla zřízena dle vzoru KGB a svou činnost zahájila v květnu 1955 jako 11. odbor 1. správy Ministerstva vnitra. Skládala se z pěti oddělení:
- 1. oddělení (USA, Kanada, Mexiko, Japonsko)
- 2. oddělení (Anglie, Austrálie, Indie, Izrael),
- 3. oddělení (Francie, Švýcarsko, Itálie, Belgie),
- 4. oddělení (Německo a Rakousko)
- 5. oddělení (studijní oddělení a domácí agentura).
V září 1955 v ní pracovalo patnáct příslušníků na centrále a tři v zahraničí. Devět z nich mělo vysokoškolské vzdělání a podíl absolventů vysokých škol tu byl v porovnání s jinými úseky rozvědky nejvyšší.
Úkolem VTR odboru bylo „organizovat rozvědnou práci v kapitalistické cizině po linii vědecko-technické, tj. získávat v zahraničí kvalifikované spolupracovníky s dostatečnými rozvědnými možnostmi a pomocí nich získávat zpravodajské materiály i vzorky ze základních oborů vědy a techniky“. V prvních letech šlo především o obor nukleární fyziky (válečné i mírové využití atomové energie), letectví, oblast řízených střel a nových zbraní, bakteriologických zbraní, civilní obrany, elektrotechniky, energetiky, chemie (silikony, umělé hmoty), metalurgie, strojírenství, respektive oblast technických novinek (optika, sklo, textil).
Sovětskému svazu a jeho spojencům nezbývalo, než západní technologie nelegálně získávat, kopírovat a tím aspoň trochu snižovat technologickou převahu Západu.
Zprávy o činnosti VTR rozvědka předkládala politbyru Ústředního výboru KSČ. Vědeckotechnická rozvědka byla po celou dobu své existence tajným nástrojem státu. Pracovala především proti výzkumným institucím, univerzitám a podnikům svobodného světa. Její úkoly schvaloval politický sekretariát ÚV KSČ a vláda jako zvláštní opatření.
VTR si velice brzy v zahraničí vybudovala agenturní síť a zaznamenala první úspěchy. Zdárně působila ve Švýcarsku (Evropská organizace pro jaderný výzkum – CERN), Francii, Itálii (chemický koncern Montecatini), Rakousku, Velké Británií, v Západním Německu anebo Izraeli (jaderný fyzik Kurt Sitte byl v roce 1960 zatčen, obžalován a odsouzen v prvním špionážním procesu v dějinách Izraele, jeho příběh přiblížím v příštím dílu tohoto seriálu).
I v nově zřízené Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni (MAAE) v roce 1957 v týmu československých odborníků patřilo jedno místo legalizovanému příslušníkovi VTR. Prvním legalizovaným příslušníkem rozvědky v této organizaci byl zástupce náčelníka odboru npor. Věroslav Sobek „Šedivý“, který ve Vídni působil jako třetí tajemník československé mise. Jeho kariéře pomohla srpnová okupace, která jinak silně otřásla vědeckotechnickým odborem. Většina příslušníků odboru totiž okupaci odmítla, a proto neprošli prověrkami. Vedení komunistické rozvědky se opíralo o loajální příslušníky a Sobek tuto roli aktivně zvládal. Účastnil se prověrek bývalých kolegů a po čistkách byl za zásluhy povýšen na náčelníka VTR.
Případ Rech
V listopadu 1956 náčelník československé rozvědky plk. Jaroslav Miller předložil prostřednictvím ministra vnitra Rudolfa Baráka pravidelnou souhrnnou informaci pro politbyro KSČ z oblasti vědeckotechnické špionáže.
