S designérem a vedoucím Ateliéru skla na pražské UMPRUM Ronym Pleslem o střetávání řemesla s kreativitou, o soše maršála Koněva a stadionu od Hitlerova architekta Speera nebo o tom, jak je umění blahodárné pro duši a proč ve zlatých časech žijeme pořád.
Ahoj Rony. Chci tě představit jako člověka vpravdě renesančního, umělce, pedagoga, podnikatele, ale také hrdého otce.
Ahoj, děkuji za pozvání. Budu impulzivně a upřímně reagovat na tvé až příliš lichotivé představení.
Od patnácti miluji renesanci, především Leonarda da Vinciho. Celou střední školu sklářskou v Železném Brodě jsem prožil ponořen v knihách o umění a v románech Fjodora Michajloviče Dostojevského. Dřel jsem, každou volnou chvíli jsem kreslil, studoval anatomii a připravoval se na zkoušky na vysokou. Později po přijetí jsem ve své naivitě čekal, že zde budeme navštěvovat pitvy a sestrojovat stroje na létání.
V životě mě vždy hnala touha, obdiv k velkým mistrům a vrozená zarputilost. Myslím, že renesančním člověkem se nerodíte ani se jím v určitém věku nestáváte. Renesanční je pro mě člověk neustále po něčem toužící a hledající. V tomto smyslu jsem renesanční.
Renesanční je pro mě člověk neustále po něčem toužící a hledající. V tomto smyslu jsem renesanční.
Když jsem se po mnoha letech vrátil jako vedoucí ateliéru skla na UMPRUM v Praze, zcela se změnil můj život. Jako by se vrátily studentské sny a já začal opět chodit do antikvariátů, na přednášky a znovu snít. Přestal jsem vnitřně žít z naučených a vybudovaných pravd a začal zase hledat. Postupně tak díky škole opouštím jistoty světa designu, které jsem si vytvořil, a trápím se mnoha otázkami kolem obsahu i formy svých soch. Paradoxně mě to činí velice šťastným.
Kráčejí děti v tvých šlépějích?
K pocitu štěstí přispívá i má staronová role otce malých dcer, kdy k mým dvěma starším přibyly tři malé. Ty dospělé jdou částečně v mých šlépějích — Anna je fotografka, Josefína studovala obor arts management na VŠE a nyní pracuje u mne v ateliéru. Mladší Luisa je skejťačka, zpěvačka, plavkyně, malířka a v budoucnu chce školit kosmonauty před lety do vesmíru a točit o tom videa. Karla je zádumčivá, asi bude básnířka nebo farářka, a Rosa je komik, tak možná bude komik.
Mnoho mužů v mém věku se mi diví a upřímně mi nezávidí. Oni si kupují kabriolety, hrají golf a já mám kolem sebe stále — už 30 let — spoustu malých holek, za které nesu zodpovědnost.
Jsem za to rád, protože umělci jsou sobci a chlapi zvláště. Máme v povaze myslet především na sebe. Býval jsem v tom mistr a často ještě jsem. Kolem padesátky jsem ale pochopil, jak skvěle to Pán Bůh u mne zařídil, protože už nemám čas na blbosti. Mám svoji milovanou práci a velkou rodinu. Nic navíc nestíhám. Velkou radost mi v poslední době dělají i další moje „děti“ — studenti. Cítím za ně velkou zodpovědnost a začátky s nimi pro mě nebyly vůbec lehké. Moc jsem si nevěřil a až v posledních letech jsem dostal odvahu sdělovat jim svůj pohled na svět uměleckého skla. Přijali jej a mnozí také skvěle naplňují.
Rony Plesl
Rodák z Jablonce nad Nisou vede Ateliér skla na pražské UMPRUM a řadí se mezi nejznámější české designéry. Posbíral množství ocenění — například Designér roku 2011, Red Dot Design Award nebo Good Design Award. Spolupracuje nebo spolupracoval se značkami, jako je Lasvit, Rückl, Bomma, Moser nebo Preciosa. Mnozí Češi se s jeho dílem setkávají velmi intenzivně, navrhl totiž pivní sklenice pro Budějovický Budvar a Plzeňský Prazdroj.
Jako sochař, nebo „sklář“ se zabýváš jak užitným uměním, designem a sériovou výrobou, tak volnou tvorbou. Co tě baví více? A co tě živí?
Vždy jsem chtěl být sochař a takto se cítím i v designu. Dnes mne naplňuje a živí více volné umění, ale design mi dal mnohé — především systematičnost, schopnost jednat s lidmi, důslednost a spolehlivost, což mi pomáhá i ve volné práci. V designu mi na druhou stranu vyhovuje mé volnomyšlenkářství, díky němuž hledám ve tvarech a dekorech váz a sklenic spíše příběh než tvarový či barevný trend. Myslím, že je to hodně vidět především na značce Rückl, kterou jsem dostal šanci kompletně přetvořit.
Bez těchto dvou světů, ve kterých se mnoho let pohybuji a přeskakuji z pragmatičtějších úkolů až k naprosto bezbřehým volným instalacím, si už nedovedu fungování představit.
Například můj současný projekt pro benátské bienále současného umění v roce 2022 je něco podobného — jedná se o volnou instalaci čtyř skleněných kmenů, která vzniká ze silně emotivních podnětů. Objekty váží několik tun a sedm měsíců budou k vidění v kostele v Benátkách, takže jde o práci velice manažersky náročnou. Schází se velký tým. Mnoho cestování, jednání a peněz. Zde musí „velký umělec“ sestoupit z výšin a systematicky do detailů promyslet a obstarat veškerou agendu.
Tady mi pomáhá především zkušenost z práce pro Cartier nebo projekty pro Pilsner Urquell, Budvar, Bernard a další, realizované společně s německým koncernem Sahm. Jsem zvyklý každý den kreslit, pracovat v ateliéru, ale mám každý den i spoustu schůzek a i ve škole jsem nucen řešit množství koncepčních problémů. Neříkám to proto, abych se předváděl nebo aby mne někdo litoval. Říkám a ukazuji to i studentům, aby věděli, že můžeme stavět vzdušné zámky, ale i pro ně je třeba vybudovat pevné základy a tvrdě pracovat.
