E15 PREMIUM | Na české architektonické scéně zaujímá dvojice Ján Stempel a Jan Jakub Tesař výsostnou pozici specialistů na rodinné domy. Během své patnáctileté spolupráce jich postavili a zrekonstruovali desítky. Mnohdy několikaleté soužití s klienty jim ukázalo, že nahlédnutí pod pokličku všedního dne budoucího obyvatele domu, poznání jeho zálib nebo oblíbené hudby je klíčem k návrhu toho správného domu. O tom, že dělají svou práci dobře, nesvědčí jen řada ocenění, ale především spokojené ohlasy jejich klientů. „Tohle se snažíme předat i studentům. Důležitější, než dostat cenu, nebo být v časopise, je, abyste i po deseti letech, až pojedete kolem, mohli zazvonit a dostanete kávu,“ říká Ján Stempel.
Vaše pracovní kariéra Jána Stempela odstartovala v jednom ze zásadních ateliérů své doby - ateliéru SIAL v Liberci. Tam jste strávil několik let. Už v roce 1991 jste ale spolu s dalšími společníky založil svůj ateliér A.D.N.S. Jak se odcházelo z tak ikonického ateliéru?
Ján Stempel (JS): V době, kdy jsem skončil vysokou školu BME v Budapešti, jsem dostal nabídku od Miroslava Masáka pracovat v SIALu. SIAL již byla legenda, taková nabídka se neodmítá. Pak ale přišla revoluce a leccos se změnilo. Po revoluci byla vypsána soutěž na Československý pavilon na Expo 92 do Sevilly, který jsme navrhovali s Martinem Němcem ještě v SIALu. Soutěž jsme vyhráli a začali jsme pavilon realizovat. Těsně před jeho otevřením jsme si společně s Petrem Dvořákem a Václavem Aldou řekli, že už jsme dost „slavní“, abychom si založili vlastní ateliér a vzniklo A.D.N.S.
Z A.D.N.S. se během let stal obrovský ateliér, který se věnoval velkým zakázkám. Z takového ateliéru zakladatelé příliš často neodchází. Jaký byl důvod?
JS: V A.D.N.S. jsem byl víc než deset let a kancelář se pěkně rozrostla. Nicméně, já chtěl navrhovat domy a ne zajišťovat práci a prostředky pro zaměstnance, proto jsem se rozhodl odejít. To zjistil tehdejší děkan Fakulty architektury v Praze, Vladimír Šlapeta, zavolal mi a povídá: ‚Do teď jsi tady nechtěl učit, protože jsi měl hodně práce, a teď neděláš nic, tak tě tady čekám.‘ Tak jsem začal v roce 2004 učit a věnoval se menším projektům rodinných domů. Jedním z prvních studentů byl Honza. Tak jsem mu nabídl, jestli by se mnou nechtěl spolupracovat.
Jan Jakub Tesař (JJT): Jano potřeboval někoho, kdo se o něj bude „starat“.
Vy jste tedy hned po škole nabídku od Jána Stempela přijal. Jak se ale vůbec stalo to, že jste si ještě na škole vybral jeho ateliér? Ovlivnilo výběr i Vaše studium v Nizozemsku?
JJT: Nizozemí byla vlastně asi celá pointa mého rozhodnutí. Já jsem jel po čtvrtém ročníku na rok studovat do Nizozemí do Delftu, a když jsem se vrátil, tak byl celkem čerstvě děkanem pan profesor Šlapeta, škola se proměňovala, více se otevírala a přicházeli noví učitelé. A já jsem se vrátil samozřejmě uhranutý Delftem a myslel jsem si, že nejlepší je všechno dělat jinak. Proto jsem chtěl pokračovat v Čechách u někoho nového, čerstvého, protože jsem si myslela, že to, co bylo doteď, bylo všechno špatně. Mezi nově příchozími byl i Jano Stempel. Udělal jsem u něj jeden projekt a pak hned diplom. Už během mé diplomové práce se rozhodl, že bych asi mohl být ten pravý, kdo se o něj skutečně „postará“.
To jsme v roce 2008, kdy jste dokončil školu, a začíná éra vašeho společného ateliéru. Jeho portfolio se ale zásadně liší od toho, co navrhovalo A.D.N.S. Toužil jste i po téhle změně?
JS: Kromě toho, že jsem vlastně už skoro nenavrhoval, byly ještě dva další důvody odchodu z A.D.N.S. Tím jedním bylo narození druhého dítěte, takže jsem chtěl o to víc věnovat svůj čas i rodině. A za druhé, mě už přestaly bavit administrativní budovy. To jsou projekty pro anonymní uživatele. Investor dá zadání, ale pak ho rozprodá a užívá ho úplně někdo jiný. Já jsem chtěl vždycky dělat domy pro konkrétní lidi.
Co kromě poznání klienta je pro vás nejdůležitější u navrhování?
JS: Nejlepší je, když za námi klient přijde a ještě nemá pozemek. Začíná hledat, má několik variant a my se s ním jedeme na různá místa podívat. Architekt se totiž musí umět dívat kolem sebe jinýma očima než klient mimo obor. Klienta často zaujme třeba okolí a les za domem, ale nedojde mu, že je třeba příjezd na špatné straně nebo že slunce svítí jinak, než by bylo vzhledem k terénu výhodné. Když si klient najde architekta, se kterým si rozumí, už při výběru pozemku, je to určitě nejlepší varianta. Musí fungovat „chemie“, protože spolu prožijí několik let intenzivní spolupráce.
