Kvůli kritice ruské anexe Krymu ho ruské tajné služby začaly stíhat a na necelý měsíc skončil na psychiatrii, k dvouletému trestu odnětí svobody ale nenastoupil. Místopředseda Medžlisu – zvykového parlamentu krymských Tatarů – Ilmi Umerov, který trpí Parkinsonovou nemocí a cukrovkou, se stal jedním z vězňů, které Rusko vyměnilo s Tureckem za vrahy čečenského novináře. Dokument potvrzující osvobození ale Umerov dodnes nemá, na Krym se proto podívat nemůže. „Pokud bych tam přijel a mohl okupačním úřadům ukázat dopis s podpisem Putina, že jsem osvobozen, bylo by to v pořádku, ale takhle mi na hranicích řeknou: ‚Co vy tady děláte. Vy máte sedět ve vězení‘. Proto nemůžu jet na Krym za svou rodinou,“ vypráví svůj příběh pro INFO.CZ Umerov, který přijel do Prahy na pozvání Člověka v tísni.
Jak jste prožíval okamžiky, kdy Rusko zahájilo obsazování poloostrova Krym? Dokázal jste si na počátku občanských protestů na Ukrajině představit, že k něčemu takovému dojde?
Separatistické nálady na Krymu byly po celou dobu. Když se vrátíme do historie, už v roce 1944 byl celý krymskotatarský národ vysídlen do jiných oblastí Sovětského svazu a namísto nich zde bylo usazeno jiné obyvatelstvo. Demografie Krymu tedy byla zcela uměle a násilně přetvořena – proto pro nás není možné, abychom připisovali vlastnictví tohoto území někomu jinému, než je krymskotatarský národ. Navzdory tuhému odporu vlády a úřadů se koncem 80. a začátkem 90. let podařilo 300 tisícům krymských Tatarů na Krym vrátit. Ten návrat probíhal z jejich vlastní iniciativy a na vlastní náklady, nikoliv rozhodnutím shora. Ruská většina na Krymu ale byla vždy nositelem separatistických nálad.
