„Jako vojáci víme, co je to smrt – vidíme ji na vlastní oči. V různých stádiích nemoci jsem proto přemýšlela o tom, jak se životem skončit,“ říká Oksana Jakubova, která jako příslušnice ukrajinské armády bojovala na Donbasu. V otevřeném rozhovoru pro INFO.CZ popisuje, jak těžký pro ni byl návrat z fronty domů, kdy se musela vyrovnávat s nespavostí a panickými atakami způsobenými posttraumatickým syndromem; a proč pro ni bylo natáčení dokumentu větším osvobozením než přítomnost rodiny nebo péče psychologů. Vrátila by se dnes do války? A proč je podle ní návrat z fronty těžší pro ženu než pro muže?
Festival dokumentárních filmů Jeden svět uvádí film Bez viditelných příznaků režisérky Aliny Gorlové, kde vystupujete jako hlavní protagonistka. Ve filmu popisujete svou zkušenost z válečné fronty i psychické problémy, se kterými jste se musela vyrovnávat po návratu domů. Jak těžké pro vás bylo film natáčet? Určitě nebylo nic snadného se před kamerou takto otevřít a svěřit se o zkušenostech z války a vlastních pocitech.
Když za mnou Alina kvůli natáčení dokumentu přijela, byla jsem zrovna v nemocnici, kde jsem se léčila s posttraumatickým syndromem. Jakmile jsem se ocitla mimo frontovou linii, nemohla jsem s nikým najít společnou řeč a měsíc v kuse jsem s nikým nemluvila. Alina ale byla první osoba, které jsem byla schopná o svých problémech vyprávět.
Blízkým se totiž těžko vysvětlují psychické problémy, které člověk má po návratu z válečného konfliktu. Jednoduché to není vysvětlovat ani lékařům – ti vás začnou okamžitě považovat za nemocného a tímto způsobem se s vámi i baví. A to je pro vojáka velice ponižující a obtížné, protože nechce být považován za nemocného. Natáčení pro mě bylo tedy jakýmsi vysvobozením.
