Velké tmavé oči a nesmělý úsměv. To je něco, co na Samuelovi upoutá snad každého. A pak také plynná italština, kterou se mladý Nigerijec pohodlně domluví. Už několik měsíců žije v provizorním bydlení v severoitalském městě Udine, které spravuje Červený kříž, a čeká, jak dopadne jeho odvolání. Italské úřady totiž jeho první žádost o azyl zamítly a Samuel nyní doufá, že jejich druhé rozhodnutí bude jiné. Podle pracovníků v objektu, kde žije spolu s dalšími asi čtyřmi desítkami žadateli o azyl převážně z Afriky, je zářným příkladem migranta, který je bezproblémový a který je ochoten se přizpůsobit. „Můžu dělat cokoliv, chci pouze slušně žít,“ říká Nigerijec, který se dostal do rukou obchodníků s bílým masem a utekl před nimi do Evropy. O tom, co se stalo, jaké jsou jeho šance na to, aby mohl v Evropě zůstat, a také o tom, jak tráví nekonečné dni v provizorním uprchlickém táboře v Itálii, se otevřeně rozpovídal v rozhovoru pro INFO.CZ.
Jak dlouho jsi v Udine?
Nyní to jsou čtyři měsíce.
Odkud jsi sem přišel?
Z Nigérie.
Jaký jsi měl k tomu důvod?
Nebylo mi tam dobře. Žilo se mi tam moc špatně.
Přišel jsi sám?
Ano, sám.
Můžeš nám popsat, proč ses rozhodl, že odejdeš?
Nebylo to mé rozhodnutí, že odejdu. V Nigérii jsem na místě, kde jsem pracoval, potkal dívku a chtěl jsem se s ní oženit. Řekla mi, že její rodiče žijí v Libyi a ona je v Nigérii sama. Jezdila je navštěvovat a pak se vracela za mnou. Jednou jsme se domluvili, že pojedu s ní, aby mne s nimi seznámila a začali jsme připravovat svatbu. Sedli jsme do auta a jeli. Když jsme dojeli na místo, kde jsme se měli potkat s jejími rodiči, tak mi řekla, že ten muž není její otec, ale strýc. Do toho přišli vojáci a řekli mi, ať jsem v klidu, že mají pro mne práci. Vůbec jsem nechápal, co se děje a proč mě tam chtějí držet. Já jsem navíc křesťan, zatímco oni byli muslimové. Na to mi pověděli, že mi časem narostou vousy a že změním náboženství.
