Život špičkových diplomatů je vždy těžký, protože musí hájit, tlumočit a interpretovat názory politiků, s nimiž ne vždy souhlasí a které podle nich ne vždy souzní se zájmy země. Pěkným příkladem takové frustrace je vyprávění Josefa Kreutera o dvou nejožehavějších tématech poslední fáze rozhovorů o vstupu ČR do EU, totiž výstavbě jaderné elektrárny Temelín a sporu o platnost poválečných Benešových dekretů, na jejichž základě byla z Československa vyhnána většina sudetských Němců.
Kreuter líčí, jak nemožně si při řešení těchto toxických témat, povýšených sousedním Rakouskem na evropská, počínali čeští politikové. V případě Temelína přistoupil premiér Zeman chybně na některé požadavky rakouského kancléře Schüssela a slavná „dohoda z Melku“ byla pro ČR nevýhodná.
A Zemanovy nešťastné, až neomalené výroky pro různá média přilévala olej do ohně také ve druhé otázce, ba vtáhly do hry také Bavorsko, které se do té doby drželo stranou. Kreuter také popisuje, jak opatrně si vůči východnímu rozšíření počínala Belgie v čele EU na konci roku 2001 a jak Španělům, kteří převzali štafetu, nezbylo než proces sunout dál, ačkoli je také nenaplňoval nadšením. Pěkně líčí vnitřní český boj o to, jaká přechodná období bude muset Česko skousnout v zemědělství – unie naléhala na velmi pomalé zavádění „přímých plateb“ pro nové členy, zatímco ministr zemědělství Fencl chtěl všechno hned. Pravda byla kdesi uprostřed – ministr, který hájil zájmy hlavně velkých farem vzniklých přerodem JZD, podle něj nikdy neuznal výpočty, z nichž vyplývalo, že čeští zemědělci mají skutečně významné komparativní výhody, zejména laciné vstupy a pracovní sílu, ve srovnání se západoevropskými konkurenty.
Na summitu EU v Seville v červnu 2002 bylo už nicméně velmi pravděpodobné, že by se do konce roku mohlo stihnout všechno dodělat a letité jednání uzavřít.
Nejen Rakousko, ale i ministerstvo JZD (listopad 2001 až červenec 2002)
Rakouský ministr Molterer veřejně uznal, že ČR má právo na volbu vlastní energetické politiky, čímž v Rakousku vyvolal bouři nesouhlasu. Ve čtvrtek 8. listopadu jsem s doprovodem dvou mladých diplomatů Honzy Husáka a Radima Vypušťáka odletěl přímou linkou do Helsinek a z letiště rovnou na tamní ministerstvo vnitra, kde jsem dvěma jeho funkcionářům zevrubně vysvětloval některé partie z naší poslední šedesátistránkové „Dodatečné informace“ ke kapitole Spravedlnost a vnitro. Nejvíc je zajímala ochrana našich hranic a hraniční režim se Slovenskem.
Ve tři odpoledne jsme přejeli na tamní ministerstvo zahraničí, kde už na mne čekal Jan Store s dvěma dámami. Postupně jsme procházeli všechny zbývající otevřené kapitoly. Finové se ke kabotáži v kapitole Doprava stavěli příznivě, protože si nikdo nedovedl představit, že by se právě české kamiony snažily soutěžit o přepravu mezi finskými městy s domácími přepravci. Dialog v postupně chladnoucí místnosti trval dvě hodiny. I tentokrát jsem si z Finů odnesl pocit, že jsou to lidé vážní, seriózní a zodpovědní. Nedokázal jsem si představit, že by Fin kradl, lhal nebo chodil pozdě. Nebo že by se nahlas smál. Druhý den jsem měl před asi šedesátkou místních poslanců, novinářů, diplomatů, vědců a úředníků proslovit přednášku s názvem „The Road of the Czech Republic to the EU“. Z mé angličtiny to překládali konsekutivně do finštiny. Pak padaly otázky. Nakonec mne pochválili, že jsem zřejmě nic nelakoval na růžovo. Měli pravdu, bylo by to zbytečné.
Tři dny poté, v pondělí před půlkou listopadu, jsem ještě s Janou Rejnišovou a Blankou Ryboňovou z „vnitra“ seděl už před půl sedmou ráno v prvním letadle do Bruselu, plném nedospalých lidí a s nedospalým palubním personálem. Bruselské letiště Zaventem vypadalo opuštěně, letadla Sabeny stála vyrovnaná podél letištní plochy. Pár dnů předtím tato třetí nejstarší letecká společnost v Evropě zkrachovala. Totéž, co jsem ve čtvrtek činil v Helsinkách, jsem měl činit v dalších třech městech. Prvním na řadě byl Lucemburk, kam jsme z bruselského letiště přejeli dvě stě kilometrů autem naší bruselské mise. Na zmoklých pastvinách v Ardenách podél dálnice se v dešti pásla stáda krav. Jednání na svém ministerstvu zahraničí vzali Lucemburčané jako improvizaci. Ministerstvo sídlilo v malém starém paláci, nalepeném k chóru katedrály, v níž spočívá nešťastný „roi de Bohême“, král Jan Lucemburský. Po půldruhahodinovém rozhovoru s ředitelem DeMuyserem jsme už byli na cestě zpátky do Bruselu. Lucemburčany nejvíc zajímaly daňové záležitosti, pochopitelně, specifická daňová politika byla také základem prosperity velkovévodství, v jiných věcech se hodlali držet návrhů společných pozic EU, které připraví Komise.
O čtvrté hodině jsem už vedl jednání na belgickém ministerstvu vnitra, v jednom z klasicistních paláců na rue Royale. Hlavní starostí mého partnera, poradce federálního ministra vnitra, byla ochrana východních hranic, stav naší pohraniční policie a režim na hranici se Slovenskem – a co s tím hodláme dělat. Už za tmy jsme přejeli do hlavní budovy federálního ministerstva zahraničí na rue des Petites Carmes. Ředitel integračního odboru Wouters se po čtvrt hodině jednání omluvil naléhavou poradou a vedoucí roli převzala jeho zástupkyně. Odmítl jsem se bavit o institucionálních problémech EU, jejímž členem jsme ještě nebyli. Dáma středních let mne mile překvapila, když se vyjádřila, že Belgie bude mít pro naši (špatnou a opožděnou) restrukturalizaci ocelářského průmyslu „velké porozumění“ a neviděla důvod, proč bychom neměli uzavřít spornou kapitolu Hospodářská soutěž a státní pomoc přesto, že Komise český plán restrukturalizace ocelářství neakceptovala.
Po jednání jsme okamžitě odjeli na Gare du Midi a před sedmou večer jsme opustili mlhavý uplakaný Brusel, abychom za 80 minut vystoupili z TGV na pařížském Gare de Nord. Následující den jsem měl konzultace na Quai d’Orsay s Charlesem Friesem (později se stal velvyslancem své země v Praze), oba jen se zapisovatelkami. Během půldruhé hodiny jsme probrali čtyři otevřené kapitoly. Jedním z největších problémů pro Francouze byl náš požadavek na sníženou sazbu DPH na stavební práce pro bytovou výstavbu a opravy bytového fondu, já jsem zase předem odmítal žádost EU o přechodné období na kabotáž v nákladní automobilové dopravě – očekávali jsme, že ji EU co nejdřív vznese.
Když jsem se vrátil na ambasádu na avenue Charles Floquet, omluvil jsem se velvyslanci, že se nezúčastním oficiálního oběda, který pořádal pro jednoho vysokého představitele Komise a přesvědčil jsem ho, že je pro mne – při vší úctě ke státním záležitostem – právě teď důležitější vidět výstavu „Paris au temps de Marcel Proust“, nedávno otevřenou v Musée Carnavalet, kterou už asi nikdy jindy neuvidím. Bohužel jsem měl jen tři čtvrti hodiny na to, abych mohl zírat na obrazy Jeana Bérauda či Henri Gervexe, zpodobující zmizelou výlučnou společnost z doby „belle époque“ a její elegantní kratochvíle.
Po návratu na velvyslanectví se ke mně připojili naši experti, čekalo nás jednání na bulváru Diderot s řadou expertů francouzského meziministerského výboru SGCI – z vnitra, spravedlnosti a z financí. Největší problém měli Francouzi s naším požadavkem na dočasné udržení snížené DPH na stavební práce pro bytovou výstavbu. Ten den byla v Bruselu zveřejněna letošní Pravidelná zpráva Komise, tolik hluku jako ty předchozí už ale nenadělala. Nikoho z rodiny ani z přátel jsem nezlákal k tomu, aby se mnou vyjel v sobotu do Zdic a vylezl na Vraní skálu, zbylo to na mne.
Krátce po cestě na Kypr s ministrem Kavanem jsem v pražském Ústavu mezinárodních vztahů, před novým německým velvyslancem, na téma „Problémy a příležitosti jednání o vstup do EU z českého pohledu“ otevřeně mluvil o politických vlivech, i společných českých a německých zájmech na stabilizující roli EU. Doufal jsem, že to bylo poslední ze šňůry veřejných vystoupení toho roku. Na každé jsem se pečlivě připravoval a odmítal jsem, aby degenerovaly do nějakého „standardního zájezdového programu“. Každé jsem koncipoval přímo v tom jazyce, v němž mělo být proneseno.
Ještě těsně před koncem listopadu mne však čekala další cesta do Bruselu, tedy opět vstávání o čtvrté ráno. Na druhém kole jednání na úrovni zástupců, které vedl na naší straně Telička, jsme uzavřeli kapitolu Daně s řadou vyjednaných přechodných období[1], kapitolu Hospodářskou soutěž kvůli neshodě nad českým plánem restrukturalizace ocelářského průmyslu opět ne. Téhož dne jej před komisařem Montim neuhájili ani Grégr s Rusnokem. A strategický investor do českých oceláren byl stále v nedohlednu.
