V této mimořádně důležité kapitole Josef Kreuter líčí start „evropské konference“ mezi ČR a EU, což byl oficiální byrokratický název pro to, čemu se normálně říkalo vstupní rozhovory. Už dávno se zapomnělo na to, že jednání začala „screeningem“, prověrkou kompatibility české a unijní legislativy, včetně připravenosti české státní správy unijní legislativu uplatňovat a vynucovat. Byla to velmi technická, možná nudná, v každém případě však naprosto stěžejní etapa, ve které přišla na přetřes v některých oblastech každá vyhláška, každé rozhodnutí či zaběhnutá praxe.
Pro česká ministerstva a další úřady nejen zatěžkávací zkouška, ale mnohdy i „eye-opener“; konečně jsme se přesně dovídali, co a jak máme dělat, abychom byli v jednotě a harmonii s celou EU a jejím vnitřním trhem. Kreuter popisuje některé propadáky (rybolov), skutečné mnohatýdenní maratóny (jednotný vnitřní trh) či překvapivá zjištění, co všechno musí být (legislativní úprava léčiv). Na každý pád má mnohé z toho, co na českém fungování dnes považujeme za normální, aniž by nás napadlo, že jde o povinnosti v rámci EU, své kořeny právě v tomto „screeningu“.
Zajímavý je záznam z výletu německého a finského velvyslance při EU do ČR, na pozvání hlavního vyjednavače Teličky – pozoruhodný nástroj, jak vzbudit zájem a sympatie. EU sama prožívala bouřlivé období – schylovalo se k zavedení eura a Kreuter vypráví, kolik napětí, skepse a obav to vyvolávalo. Schylovalo se k odchodu kancléře Kohla a soulad mezi Německem a Francií byl stále více spíše jen vzpomínkou.
Teď všechno začíná (jaro 1998)
Koncem března se nám o dvou sobotách podařilo objevit v Ardenách dvě nádherná místa – podivnou samotu v lesích jménem Brully de Pesche, se zázračnou léčivou vodou a s Hitlerovým bunkrem z doby tažení proti Francii, a později úžasnou scenérii hradu Walzin, který se vypíná desítky metrů vysoko na kolmé skále nad divokou Lesse. Byla tu i další půvabná místa v blízkém okolí Bruselu – v soigneském lese kromě kapličky s půvabným názvem „Wellriekende“ či „Notre Dame des Bonnes Odeurs“, tedy „Panny Marie krásně vonící“, i jedinečná alej modřínů a jedlí Kapuzijnedreef u městečka jménem Jezus Eik čili „Ježíšův dub“.
V pondělí 30. března se do Bruselu sjelo neuvěřitelné množství 26 ministrů zahraničí k zasedání, kterému předsedal britský ministr zahraničí Robin Cook; jeho hlavní starostí bylo, aby nikdo nemluvil příliš dlouho. Neformální hvězdou se stala neobyčejně kultivovaně působící a půvabná bulharská ministryně Michajlovová. Každý z vystupujících se snažil neotřele sdělit, že událost – zahájení vstupního procesu do EU, má historický význam, i když reálný význam to mělo mít jen pro šest z nich, včetně nás, kteří formálně o den později přístupová jednání zahájí. Ministrům zbylých kandidátských zemí, k jejichž uchlácholení byla tato show vlastně určena, se tato hra příliš nelíbila a nebyli ochotni ji hrát bez výhrad – vehementně připomínali, že rozdíly mezi jejich zeměmi a těmi vyvolenými nejsou zase až tak velké.
I ministři členských států neopomněli vyslat své vlastní signály o tom, co v souvislosti s hrozícím rozšířením EU zejména nechtějí nebo chtějí. Byla to krásná přehlídka národních zájmů a posedlostí, formulovaných vždy v jedné zdánlivě nevinné větě, pečlivě zabalené do tří minut frází. Rakousko chtělo podpory pro svá příhraniční území, Belgie chtěla napřed reformu posilující instituce a kompetence unijních orgánů, Španělsko chtělo „své peníze“, ty chtělo i Nizozemí a tak dále…
Ministři pak obědvali separátně a k obědu měli především Jelcina a odvolání Černomyrdinovy vlády; velvyslanci a státní tajemníci „obědvali“ jiná témata. Náhoda mne svedla s belgickým stálým zástupcem van Daelem. Mimo jiné mi řekl, že českým zájmům nejvíce ze všeho škodil Klaus svými výroky. Z místa největšího favorita, jímž se teď stali Maďaři, se ČR i díky tomu dostala až na nějaké třetí místo. Byl přesvědčený, že pro každou z kandidátských zemí bude po vstupu velkým problémem smířit se s předáváním části své národní suverenity unii, když svého podílu na sdílené společné suverenitě ještě nebude umět využívat. Po letech jsem si na to víckrát vzpomněl, kdykoliv český politik hartusil na „ten Brusel“, jako by jím nebyl také on sám (pokud tam při jednání nespal).
Následující, poslední březnový den, přesně ve 12.30, byla formálně zahájena Mezivládní konference o vstupu ČR do EU. Scénář byl předem dohodnut, akt trval 50 minut. Ministr Cook mluvil pěkně, improvizovaně vzpomněl i přínosy českého národa evropské kultuře a dějinám, poté van den Broek s nasazeným úsměvem č. 1 řekl něco za Komisi, ministr Šedivý přednesl úvodní prohlášení, jehož tři stránky jsem potil předchozí dvě nedělní odpoledne a v Černínu trochu korigovali. Přítomen byli i ministři Kinkel, Védrine, Schüssel, Lamberto Dini a další.
Když to všechno skončilo, přišel k nám Kinkel, aby řekl, jak je tomu rád a jak moc na nás Němcům záleží… S Jaroslavem jsme se pak šli do města naobědvat ve dvou do obyčejné restaurace Auberge des Chapeliers, abychom si pohovořili i zavzpomínali na začátky toho všeho. Na dobu před deseti lety, kdy jsme byli rádi, pokud nás tehdejší režim nechával na pokoji a kdy nějaká „Evropa“ byla jen vidinou… Následující den nás čekal belgický Senát. Na slavnostní oběd v majestátních klasicistních prostorách budovy na Rue de la Loi, jejichž stěny zdobily nádherné bruselské tapiserie, jsem byl pozván s ministrem také, i když cílem jeho návštěvy bylo působit na belgický Senát, aby bez problémů ratifikoval náš přístup k Washingtonské úmluvě, tedy vstup do NATO. Druhý den jsem si, naslouchaje Philippu de Schoutheete de Tervarent, znovu uvědomoval, že pro nás by byl jakýkoliv pokus tlačit se do společné měny sebevražedný. Dokud nebude naše ekonomika systémově a makroekonomicky plně vyladěná a to trvale, nemá nárok ani na úplnou vnější konvertibilitu své měny, natož na přijetí eura. Navíc, potenciál koruny ke zhodnocování, který by měl být před vstupem do společné měny plně využit, nebyl tehdy vůbec ještě vidět.
Začíná screening
3. dubna dopoledne byl oficiálně zahájen v konferenčním středisku Borschette proces screeningu jakožto první fáze přístupových jednání. Za přítomnosti zástupců všech jedenácti kandidátských zemí to učinil van den Broek, který si tuto mediální příležitost nenechal ujít. Za přítomnosti kamer řekl hromádku banalit a spolu s kamerami také odešel. Odpoledne se začalo vážně pro šest vyvolených zemí – pro Polsko, Maďarsko, nás, Slovinsko, Estonsko a Kypr. Individuálně jsme s příslušnými skupinami vyjednavačů z aparátu Komise začali probírat organizaci budoucích jednání – my Češi s týmem Michaela Leigha. My – to znamená Telička a pár pracovníků evropského odboru z Černína plus já s pár diplomaty naší bruselské mise.
Velikonoce připadly onoho roku na dny okolo neděle 12. dubna. Před Velikonocemi jsme se už dostali k prvním z jedenatřiceti kapitol, do nichž byl screening a následné celé vyjednávání rozvrženy. Začínali jsme těmi, které bylo možné považovat za „nejsnadnější“ – protože objem příslušné legislativy unie a jejích dalších aktů, jež jako „acquis“ jsme měli vstupem do EU převzít a uplatňovat, byl nejméně rozsáhlý, zejména proto, že to byly oblasti, v nichž byly kompetence Společenství, tedy EU jako subjektu, nevelké a věci převážně zůstávaly v působnosti jednotlivých členských států a omezovaly se na jejich (případnou) mezivládní spolupráci.
Úplně první na řadu přišly kapitoly „Věda a výzkum“ a „Telekomunikace a informační společnost“. K nám diplomatům se postupně v dalších dnech a týdnech připojovali experti našich příslušných ministerstev a dalších orgánů státní správy, kteří na jednotlivé schůzky začínali přijíždět z Prahy. Naši protihráči – zástupci aparátu Komise – už z našich odpovědí na dotazníky a ze svých dalších zdrojů věděli, jak to u nás v každé oblasti vypadá. Cílem screeningu bylo tedy identifikovat odlišnosti mezi naší a unijní právní úpravou, stav našich příslušných institucí, které ji měly provádět, uplatňovat a vynucovat. Komise se tímto procesem ujišťovala, že známe příslušná vnitřní pravidla klubu, do něhož chceme být přijati, a připomenout, co konkrétně v našich dosavadních zákonech, vyhláškách, smlouvách, orgánech, institucích a procedurách budeme muset změnit, aby se dostaly do plného souladu s unijními a zvětšená EU pak fungovala v těchto oblastech jako celek.
V oněch dnech dánský ústavní soud odmítl žalobu na neústavnost Maastrichtské smlouvy a podobně i německý ústavní soud odmítl stížnost na neústavnost vstupu Německa do měnové unie. K jednání s komisařem Kinnockem jsem doprovázel ministra dopravy Petra Moose, s nímž jsem se shodl, že máme řadu společných určujících zážitků z mládí. Na Bílou sobotu jsem jel do Antverp. Museum Ridder Smitt van Gelder bylo kvůli renovacím zavřené, v Maagdhuis jsem zíral na tmavozelený obraz Salomonova chrámu z přelomu 16. a 17. století a skončil jsem v sousedství, v Museu Mayer ven den Berghe s jeho nádhernou sbírkou tapiserií, s plátny italských a vlámských mistrů, včetně Pietera Brueghela, Jana Breughela či Hieronyma Bosche. Stěny zdobily unikátní staré kožené tapety, malované v rudé, hnědé a zlaté. Odpoledne v St. Michielskerke prováděl Bachovy Matoušovy pašije český skladatel a dirigent pan Valach. Ještě nikdy jsem neslyšel tak přesvědčivé provedení tohoto tři století starého veledíla jako tenkrát, kdy evangelistovy recitativy dokázaly prostým způsobem stupňovat napětí až do samého závěru.
V polovině dubna se prezident Havel v Innsbrucku podrobil v ohrožení života urgentní operaci a Poslanecká sněmovna v Praze odhlasovala, pouze proti hlasům komunistů a Sládkových Republikánů, souhlas s návrhem na vstup do NATO. Před koncem dubna přiletěl do Bruselu jeden čerstvý člen české vlády, a to poprvé v životě. Pražskou Delegaturou Komise si nechal sjednat schůzky s komisaři van den Broekem, de Silguym a Montim. Každý z nich ho přistihl při základních neznalostech, včetně o tom, co vlastně chtěl říci a o čem by určitě měl mlčet. Přijel a jednal bez mandátu vlády, bez předchozí spolupráce se zamini, bez brífinku ze strany mise, improvizoval jako soukromá osoba. Nevěděl jsem předem, s čím přijede. Řekl spoustu nesmyslů osobnostem, které jeho lehkomyslné mluvení braly jako prezentaci českých postojů. Pak vydatně mluvil se zástupci českých médií. Před odletem jsem mu na letišti řekl, že příště takto ne. Moc se mu to nelíbilo a divil se. Vždyť prý ty záležitosti zná z jednání vlády. Ta o unijních záležitostech jednala předtím jen třikrát a to zběžně.
Mezitím jsme se dozvěděli, že Komise počítá s tím, že screening bude trvat až do konce července roku 1999. Napadlo nás, že by se o některých kapitolách mohlo třeba začít vyjednávat už před jeho dovršením. V oněch dnech jsme o tom mluvili s příslušnými útvary Komise i s britským předsednictvím EU. Přesvědčil jsem se znovu, že výběr Teličky jako hlavního vyjednavače bylo dobré rozhodnutí. Vzpomněl jsem si přitom, jak mne před lety, v prvních měsících po nástupu do Bruselu, přesvědčil, abych s ním šel na mezistátní zápas ČR s Belgií ve fotbale a jak postupně umluvil všechny pořadatele a strážce, až jsme bez vstupenky pronikli nejen na stadion, ale až do samé vládní lóže, do bezprostřední blízkosti krále Alberta a premiéra Dehaena. Já sám bych to už byl cestou dávno vzdal.
Německý Bundestag přijal historické rozhodnutí o nahrazení marky novou měnou euro. V Belgii utekl ozbrojeným četníkům ze soudní budovy v Neufchâteau nejpřísněji střežený vězeň, mnohonásobný vrah dětí Dutroux. Nakonec ho po obrovských policejních manévrech chytil v lese u Herbeumontu obyčejný hajný. Belgičtí federální ministři spravedlnosti a vnitra poté podali demisi.
Těsně před koncem dubna přiletěl na krátkou návštěvu předseda vlády Josef Tošovský. Po setkání s generálním tajemníkem NATO Solanou jsem s ním z Evere jel do budovy Komise, Breydelu. Mluvili jsme o české hospodářské politice a jejích omylech posledních dvou let při privatizaci a v systémových opatřeních. Santer mne při přijetí zklamal, vypadal jako by byl mimo a bez kloudné myšlenky. K obědu z komisařů přišli jen de Silguy a Oreja. I v tomto případě Santer z hovoru vypadl, dialog probíhal jen mezi de Silguym, premiérem a mnou, převážně o připravované měnové unii, premiér Tošovský u Komise testoval i nové zásady české vlády pro poskytování podpor investic. Zapůsobil dobře, jak jsme poté v aparátu Komise zjistili, věcností, seriózností, kooperativností a dojmem, že nová vláda začala pracovat tak, jak bylo třeba.
Poslední dubnový den americký Senát výraznou většinou vyslovil souhlas s přijetím Polska, Maďarska a ČR do NATO. Předpokládal jsem, že se tím definitivně odčiňuje Mnichov, Jalta, únor 1948 a 21. srpen 1968, celých těch šedesát let života ve srabu. Začátkem května doporučil přechod na společnou měnu i Evropský parlament, euro se však rodilo nepříliš důstojným způsobem. Po celodenním a celonočním jednání teprve až nad ránem dospěla Evropská rada ke kompromisu ohledně jmenování guvernéra Evropské centrální banky. Nizozemec Will Duisenberg se o své místo v půli trvání mandátu podělí s Francouzem Jeanem-Claudem Trichetem. Euro začínalo s projevy vzájemné nedůvěry a podezíravosti o úmyslech toho druhého. Mezi Německem a Francií, mezi Kohlem a Chiracem. Dobře jsem si uvědomoval, že společná měna se spíš než cementem soudržnosti může stát zdrojem permanentních sporů a napětí. Budou je podněcovat vzájemně odlišné dopady budoucí kursové či úrokové politiky, i dopady vyvolaných přerozdělovacích procesů na její jednotlivé účastnické státy a jejich regiony. Společná měna neudržela pohromadě ani Rakousko-Uhersko, ani naši první republiku, ani Jugoslávii, ani československou federaci.
Pozval jsem na večeři naše budoucí protihráče a partnery v přístupových jednáních – vyjednavače Task Force Komise pro přístupová jednání s ČR. Většinu z nich jsem znal už léta. Znovu se mi potvrdilo, že se s nimi dá těžko mluvit o něčem jiném než o práci. Jako by neměli jiné vášně či slabosti. Jako by žili jen svou prací. Rád bych se byl ale u těchto zodpovědných a seriózních lidí v tomto ohledu mýlil.
V Čechách začala předvolební kampaň a stále víc jsem se dozvídal, že na MZV sílí vliv mladých nedočkavých vlků, kteří svými kořeny tkví ve starém režimu, jsou vesměs profesionálně schopní, ale bez velké morálky a vzájemně si pomáhají v kariérách. Část první gardy polistopadových politiků odcházela nebo byla donucena k odchodu, o což si částečně i koledovala. Vítězili pleticháři, o nichž a jejich činech pro nový stát či pro své bližní nikdo moc nic nevěděl. Za nimi v záloze číhala mladší generace, často s méně skrupulemi a kořeny tkvící také ve starém režimu. Týkalo se to i ministerstva zahraničí. Byli profesionálně schopní, vychovaní v prestižních sovětských školách a vzájemně si pomáhali. Z leckterých jako by spadl strach z doby lustrací. Připadalo mi to jako náběh na revanš za rok 1989.
Poměrně často jsem se v Bruselu stýkal s velvyslancem Dietrichem von Kyaw. Věděli jsme oba, že Francie potřebovala reformy stejně jako Německo, ale na rozdíl od německých politiků si tuto naléhavou potřebu francouzská společnost ani neuvědomovala. Základním rizikem do vínku měnové unie i celé unie byly rozevírající se odlišnosti názorů obou těchto velkých zemí na evropské politické, institucionální a hospodářsko-politické otázky.
Společná měna byla pro Francii odměnou za její souhlas se sjednocením Německa a zároveň způsobem, jak Německo zbavit jeho největší zbraně, tvrdé marky a rigorózní měnové politiky Bundesbank, která formovala po léta hospodářské poměry v Evropě, aniž by ostatní měli sílu ji ovlivňovat. Mysleli jsme si, že Francie se nyní může chovat křečovitě, nevypočitatelně a riskantně. Vztahům, kromě rozdílných tradic hospodářské politiky, škodily v poslední době především jednostranné kroky Francie – zrušení povinné vojenské služby a přechod k profesionální armádě či obnovení jaderných zkoušek v Tichomoří. Ale i Německo, stále se bojící samo sebe, vyděšené svými dějinami a svým vlastním obrovským potenciálem, mělo pro přijetí společné měny vlastní politické důvody. Společné euro Německo zásadně ukotvovalo v unii s těmi ostatními, jakoby „navždy“. Optimista Dietrich předpokládal, že kancléřem se po Kohlovi stane Schröder a ten pro Německo potřebné reformy zařídí. Do voleb se ovšem v Německu nikdo rozšířením unie zabývat nebude. A bez Polska se EU nerozšíří.
