Stejně všichni vědí, že budete přijati, ale hlavně žádná falešná očekávání

Essen

(přelom let 1994-95)

Rozloučil jsem se, spolu s ostatními, s (tehdy ještě) majorem Petrem Pavlem, který na velvyslanectví po půldruhém roce končil ve funkci zástupce vojenského přidělence. I s dalšími vojáky, kteří se před ním a po něm v naší společné budově vystřídali, jsem měl vždy dobré vztahy a po pravdě řečeno, cítil jsem se s nimi lépe než s diplomaty. Mezi myšlením vojáků a diplomatů je rozdíl. Přímost, jednoznačnost a spolehlivost byly jejich poznávacím znakem.

Poslední listopadový pátek jsem jel na vojenské letiště pro Sašu Vondru, který do bruselské centrály NATO přijel za ČR, jako 1. náměstek ministra zahraničí, podepsat individuální program Partnerství pro mír. Nevynechal ani EU. Před polednem ho přijal komisař van den Broek, který řekl, že Evropská rada v Essenu bude asi jednat bez představitelů našich zemí – z taktických důvodů prý bude lepší, když je pozvou až v červnu Francouzi do Cannes. Přihlášku do unie „nemusíte podávat hned zítra.“ Na své otázky, kolik pozornosti bude věnovat EU bezpečnostním otázkám, slyšel Vondra spíš vyhýbavé odpovědi, – vdB neviděl „žádnou přidanou hodnotu“, kterou by země SVE mohly získat navíc k Partnerství pro mír. 

Vondra znovu upozorňoval, že především členství Polska v nějaké i evropské bezpečnostní struktuře je ze strategických důvodů nezbytné, i když má Polsko z ekonomických důvodů do EU ještě daleko. My jsme ovšem podobný případ. Protože Rusko nikdy nepřestalo uvažovat v geostrategických pojmech, zajímá nás, co bychom mohli získat v tomto ohledu ze společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. VdB otázka překvapila, divil se, že situaci vidíme tak dramaticky, obával se, aby se nevytvářelo nějaké nové „rozdělení Evropy“ a podobně. Vondra mu řekl, že za pět let to může být ještě horší.

Z kabinetu sira Leona Brittana jsme se dozvěděli, že Brittan si z nedávné pražské návštěvy odnesl velmi dobré dojmy. S českými politiky prý nejde o ztrátu času, dobře chápou a mají věci promyšlené. Zaznamenal změnu tóniny – především u Klause, který některá svá stanoviska k EU změnil. „Zřejmě dospěl k názoru, že výhody EU převažují nad nevýhodami.“ Vycítil také, že Klaus se zřejmě rozhodl, že bude vztahy s EU považovat za jednu ze svých priorit a „hodlá pevně usednout do křesla řidiče“. To byl také hlavní dojem, který si z Prahy komisař přivezl. Ocenil i českou podporu Slovinsku…

Norsko v referendu vstup do EU odmítlo. V pozadí zřejmě nejvíc působily obavy o norská rybná loviště a o jeho nekonkurenceschopné zemědělství. Na maďarské státní recepci jsem se dostal do rozhovoru s Otto von Habsburgem, v němž jsme došli až do Brandejsa, k němuž jsme každý měl zvláštní vztah. Na jednání Severoatlantické rady v Bruselu ministr zahraničí Kozyrev odmítl podepsat Individuální program pro Rusko v Partnerství pro mír, přistoupení k němuž podepsal v červnu. Rusové se na věci začínali dívat jinak.

Na přednášce v Institut Royal des Affaires Etrangères komisař Karel van Miert, označil situaci v EU jako krizi. Dokument německé CDU-CSU prý zpochybnil její základní koncepty. Lidé unii nerozumí, „selhali jsme v Jugoslávii a musíme bojovat proti národním protekcionismům a nostalgii po staré Evropě mocenských her“. Kvůli rozšíření unie na východ se objevují spory mezi Bonnem a Paříží. „Operovat národní suverenitou je v dnešním světě iluzorní,“ řekl a pokračoval: „Objevili se politici jako Thatcherová nebo Klaus, který navíc operuje s představou, že EU je nástrojem potlačování národů a dal jí nálepku ‚stalinistický výtvor‘ a vytvořil si i hanlivý pojem ‚homo europeus‘.“

Podle van Mierta je koncept Evropské unie i nadále platný a nemá alternativu, i když potřebuje reformy. Německý přístup k integraci považoval za velmi zodpovědný. Přechod k pouze mezivládnímu rozhodování by znamenal konec integrace a převládnutí národních zájmů, které by nebylo možné koordinovat. Po přednášce jsem měl příležitost ho upozornit na potíže našich vývozců cementu, obviňovaných z dumpingu.

Pátého prosince podepsaly mocnosti a Ukrajina v Budapešti memorandum, jímž se za uznání své nezávislosti mimo jiné Ukrajina vzdala svých jaderných zbraní. Na večer svátku sv. Lucie pozval švédský velvyslanec své kolegy do hotelu SAS Radisson. Slavnost zahájil průvod zpívajících dívek v bílých řízách, se svícemi na hlavách a v rukou, pomalu sestupující vnitřní galerií velkého sálu a schodištěm do jeho středu. Bylo to nové a dojemné. Záblesk nevinnosti na neúprosném bojišti státních a obchodních zájmů.

V Evropském parlamentu jsem obědval na jeho pozvání s Jürgenem Schröderem, poslancem za CDU, který přišel z lipského disentu. Doporučoval mi, abychom nevnímali Němce jen prizmatem sudetoněmeckého hnutí a uvědomili si, že se Saskem kromě hranice máme i společnou minulost a zkušenosti z předcházejícího režimu.

Brzo ráno v sobotu 10. prosince mne řidič odvezl přes Antverpy a nizozemský Eindhoven na düsseldorfské letiště. Tady jsem spolu s naším bonnským velvyslancem Jiřím Grušou přivítal premiéra Václava Klause, toho času o holi, který přijel na setkání s Evropskou radou v blízkém Essenu. Doprovázel ho ministr zahraničí Zieleniec. Nejvíc času jsem tam nakonec strávil s Grušou. Odjeli jsme do proslulé vily Hügel, kterou nechali v parkovém prostředí kdysi postavit Kruppové a kde se postupně sešli ostatní přizvaní premiéři a ministři zahraničí – Pawlak, Olechowski, Horn, Illiescu, Melescanu, úřadující bulharská ministryně, Moravčík, Kukan a další. I oni čekali na setkání se svými protějšky, které se mělo uskutečnit při obědě na essenském výstavišti. 

Po určité době jsme tam odjeli také a s Grušou a dalšími velvyslanci jsme odděleně od svých nejvyšších šéfů obědvali se členy COREPER. Když se pak šéfové vyhrnuli ze sálu, splynuli jsme všichni v jednom chumlu i s jejich čekajícími ochrankami a strážci protokolu. Zblízka jsem tak mohl znovu potkat nejen Delorse, ale i Kohla, Kinkela, Mitteranda, Balladura, Juppého, Lamassoura, Berlusconiho, Gonzalese, Majora, Hurda, Vranitzkého, Mocka, Santera a další.

Na tiskové konferenci Kohl oznámil to, co už jsme několik dnů či týdnů věděli: že EU pomůže přidruženým zemím s přípravou na budoucí přístupová jednání, zasvětí je do pravidel fungování svého jednotného vnitřního trhu, rozšíří vzájemný politický dialog a upraví program PHARE. Zdůraznil, že EU zaujme ke každé zemi individuální přístup a také: že by „neměla vznikat žádná falešná očekávání.“

Následující pondělí jsem musel do Štrasburku na setkání českých poslanců s jejich evropskými protějšky. Podstatně zajímavější však bylo úterý hned poté, kdy jsem na obědě v bruselském hotelu Amigo mohl spolu se svými kolegy – šéfy misí pěti „přidružených“ zemí – opět slyšet hlavního hosta, stálého zástupce Francie v EU, velvyslance Pierra de Boissieu. Ten se rozhodl, že bude provokativně otevřený a že nám dá varovnou lekci z toho, jak to v EU chodí. Nakonec jsem s ním diskutoval jen já a polský velvyslanec Kulakowski, ostatní zaraženě mlčeli, možná i z jazykových důvodů.

De Boissieu essenské zasedání Evropské rady označil za nejhorší posledních let, protože se k žádnému tématu ani nediskutovalo. Prý odráželo situaci unie, která přestává vědět, jak dál. Navíc Kohla, Majora, Berlusconiho čekají volby, Mitterand a Gonzales budou končit. Sumity s mnoha účastníky se pak mění v přehlídku deklarací. Nehovořilo se prý ani o tak zásadních věcech, jako je růst islámského integrismu v Severní Africe. Po tomto chmurném úvodu jsme začali mluvit o konceptu „tvrdého jádra“. Kulakowski je považoval za schůdný, pokud by v něm byly i země nově přistupující, které „chtějí“. De Boissieu to vyloučil. Nešlo by, aby členem jádra bylo Polsko a nikoliv třeba velká, stabilní a vlivná země jako Británie. 

Zajímal se, nakolik uznáváme jako sobě rovné baltské státy. Varoval, abychom od nadcházejícího francouzského předsednictví EU moc nečekali. Francie si EU představuje jako integrovaný stát, který by byl světovou mocností. Giscard d’Estaing si například myslí, že „rozšiřování už bylo dost”. Problémem je budoucí podoba unie – „stěžejní otázkou pro vás je, ke komu se vlastně připojíte“. Když jsem namítl, že některé hlasy vlastně požadují starou předválečnou Evropu, reagoval: „Zeptejte se Britů, zda budou akceptovat volný pohyb osob, Němců, zda budou rozšíření EU platit“. Přešli jsme ke společné zemědělské politice. Když prý naše země začnou konkurovat třeba na trhu ovoce a zeleniny, „kdo nám pak zajistí stabilitu ve Středomoří? Podpory potřebujeme i kvůli Maroku a podobně.“ 

Když jsem poukazoval na příliš vysoké ceny zemědělských produktů, řekl, že jsou takové i kvůli bavorským a dalším podobným málo efektivním sedlákům. Pokud by reforma společné zemědělské politiky měla ústit do poklesu cen, „co uděláte s těmi dvanácti miliony zemědělců?“ Když jsem kritizoval transferové platby strukturální politiky, reagoval: „My víme, že je to k ničemu, ale řekněte to Španělům a Portugalcům“. A „jako přátelskou radu“ doporučil – nehovořte o potřebě změnit společnou zemědělskou politiku. Nemluvte o potřebě měnit acquis, Španělsko by určitě bylo okamžitě proti rozšíření EU. A třeba i Itálie. „Problém Malty a Kypru by se také mohl hodit k tomu, aby se rozšíření EU zabrzdilo.“ Zatímco od Británie lze čekat, že učiní vše pro oslabení EU, Německo bude konat v dobré víře a především díky schopnostem kancléře Kohla bude s to spory řešit. Pokud jde o Francii „jsme proti Společenství o 25 členech, přitom jsme pro to, abyste vstoupili“. 

Polský kolega znovu navrhl, aby se naše země mohly účastnit Mezivládní konference EU o institucích, což de Boissieu znovu nesmlouvavě odmítl a odkázal na možnost používat neformální kanály. Když jsem si stěžoval na politický dialog, ptal se, jaká témata jsou pro nás zajímavá. Reagoval jsem, že je to především budoucí východní hranice unie. „A kde ji vidíte?“ „Zhruba východní hranice Polska a Rumunska, včetně baltských států.“ „Jakou vidíte roli USA?“ „Aby byly přítomny.“ „To ale není úplně náš zájem.“ Na to začal mluvit o severní Africe a její stabilitě. „Největší břímě leží na Francii, i když naše vztahy s USA jsou hladké. Afrika, to jsme my. Při případném konfliktu se sotva kdo přidá. Evropa se o Středomoří dlouho nestarala. Při vyostření konfliktu v Alžírsku zaplaví Francii tři miliony uprchlíků. Existují i další potenciální bomby, třeba Irák.“