Na podzim roku 1994 se začínal více projevovat nesoulad mezi představami Německa a Francie o rychlosti a podobě rozšiřování EU na východ. Německo mělo zřejmý zájem na vstupu postkomunistických zemí do unie, ale zdráhalo se v Evropě cokoli diktovat. Z Francie sice zaznívalo, že Paříž si jednoznačně přeje vstup Česka do EU, rozšíření ale nesmí paralyzovat její nezbytnou vnitřní přeměnu. Realismu se tak Češi dočkali z Londýna: rozšíření o chudší příbuzné si vlastně přeje málokdo, příjemci dotací se obávají o peníze, rozšíření je ve světle všech vnitřních problémů EU marginálie a ať nikdo nepočítá s tím, že do unie vstoupí nějaká země dřív než geopoliticky důležité Polsko.
Karty se začínají odkrývat
(podzim
1994)
První zářijové pondělí přijela manželka s dcerou, aby se mnou několik vymezených let sdílely život v Bruselu. Na středu 7. září jsem na oběd do hotelu Stanhope pozval generálního ředitele DGIA Komise, Günthera Burckhardta. Za pár dní měl odjet na „Evropský den“ brněnského veletrhu. Ve světle probíhající diskuse o budoucí EU Burghardt situaci viděl jako rozcestí, na němž každý stát bude muset volit, do kterého kruhu chce patřit, a stav, kdy „už nebude možné, aby další vývoj EU blokovali nejméně schopní nebo nejméně ochotní“. Varoval, abychom nepodceňovali odpor některých zemí, nejvíc třeba Španělska, proti vstupu nových zemí do EU, které „nebudou chtít ztratit nic z toho, co si dosud vymohly, včetně peněz ze Společné zemědělské politiky. Její současná podoba byla ostatně při svém vzniku liberální odpovědí na předcházející velmi protekcionistické národní zemědělské politiky.“
Dokument o vztazích s našimi zeměmi koncipovala prý Komise záměrně tak, aby testovala, nakolik jsou jeho nejcitlivější části pro členské státy ještě přijatelné. Upozornil jsem ho, že partie o obchodní politice je nevyvážená a ty ostatní málo nápadité. Znovu jsem slyšel, že Francie měla v bipolárním světě vedle politicky nesvéprávného Západního Německa silnější pozici, a mohla proto poměrně lacino dělat „nezávislou politiku“. Teď, kdy je Německo politicky rovnocenné a má hospodářskou převahu, si bude Francie muset vybrat. Formování EU podle „variabilní geometrie“ a „tvrdého jádra“ bude stimulovat k další integraci nejen Francii, ale všechny. I Velkou Británii, která se nebude chtít octnout v nějakém „vnějším kruhu“, z něhož by nemohla události ovlivňovat. Stejné motivy ji vedly v 70. letech k úsilí o vstup do EHS, a dokonce k přijetí Maastrichtské smlouvy o dvacet let později.1
Německé představy
Dvanáctého září na obědě u polského kolegy Kulakowského v jeho rezidenci na avenue du Prince Baudouin byl hlavním hostem velvyslanec von Kyaw. Seděli jsme skoro tři hodiny. Stávající podoba našich vztahů s EU, která se nám příliš nelíbila, byla podle jeho názoru výsledkem toho, nakolik (málo) se Německu podařilo přesvědčit ostatní členské státy, aby akceptovaly vztahy s našimi zeměmi jako jednu z priorit. Němci chtěli, aby prosincové jednání Evropské rady v Essenu přineslo do vztahů něco věcného a dalo jim určitý „jízdní řád“. Proto také prosadili, aby se 31. října uskutečnilo historicky první setkání unijní Rady pro všeobecné záležitosti s našimi ministry zahraničí. I proti tomu se ještě některé jiné členské státy stavěly. Ptal jsem se na reformu Společné zemědělské politiky a namítal, že odchylky parit kupní síly od směnných kursů nepatřičně dramatizují odhady potenciálních toků subvencí. Von Kyaw otevřeně řekl, že i tak integrace polského zemědělství znamená pro EU „velkou výzvu“ a reforma unijních politik bude stejně obtížná jako reforma unijních institucí – „protože půjde o peníze“.
Mezivládní konference o institucích skončí v roce 1997 a potom by „snad“ EU mohla v roce 1998 začít jednat o tom, že se rozšíří o naše země. Do té doby ale, jak tomu nasvědčují i závěry Evropské rady z Korfu, žádná přístupová jednání nezačnou. A nedávným dokumentem CDU/CSU si Němci chtějí vyjasnit, jak postupovat v evropské politice dál, zejména mají-li se vzdát své marky, a ve prospěch koho konkrétně. Proto text taxativně uvádí pět zemí, jež z měnového hlediska považuje za „spolehlivé“. Tvrdé jádro ostatně už existuje, i když je otázkou, zda do něho patří i politicky rozpolcená Belgie. CDU/CSU dokumentem vytváří tlak na Británii, „která nakonec vždy následovala a bude následovat Německo a Francii, i když se jí to nelíbí“. Hlavním nevysloveným adresátem dokumentu je však Francie, která by se měla vyjádřit, o co jí vlastně jde: zda podlehne reminiscencím na nezávislou velmocenskou politiku, nebo se vrátí k moderní integrační politice. To však může vykrystalizovat až po květnových volbách.
Osamocené Německo, jež by sklouzávalo ke svým starým instinktům, k čemuž ho Francie a Británie občas nevědomky podněcovaly, si nikdo nepřeje. Pokud se však Německo vzdá třetí nejvýznamnější měny světa, bylo by žádoucí, aby i Francie upustila od snah provádět samostatnou zahraniční politiku, nekoordinovanou s partnery. Existují už náznaky, že se Francie chce opatrně vrátit do NATO. Protože měnová unie nemůže fungovat bez politické unie, měla by minimem integrace kromě ekonomického I. pilíře být i společná zahraniční a bezpečnostní politika. Pak by bylo třeba diskutovat i o využití francouzského a britského jaderného arzenálu pro případnou společnou obranu, protože Německo jaderné ambice nemá a ani mít nemůže. Opodstatněnost úvah o vícerychlostní Evropě v dokumentu CDU/CSU potvrdil i Majorův projev v Leydenu. Pokud jsou labouristé evropští, je to především zásluha politiky Margaret Thatcherové. Kohl je skutečný Evropan, ví, co je pro Německo nejlepší i z historických hledisek. Pro Evropu, Německo i pro jeho východní sousedy by bylo nejlepší, kdyby zůstal. Bylo by třeba „více pracovat s Francií“, která má pro další osud integrace klíčové postavení. Pokud by začala ve své těsné spolupráci s Německem kolísat, mohla by nepříznivě ovlivnit i chování Německa… Tolik vysoký německý diplomat.
Odpoledne jsem odjel do Brugg. Školní rok Collège d'Europe zahajoval španělský král Juan Carlos, který přijel i s královnou Sophií. V projevu rozvíjel myšlenku, že „Evropa potřebuje politickou akci“. Už druhou královskou dvojici jsem toho roku mohl potkat velmi zblízka. Večer přiletěl do Bruselu na seminář o soutěžní politice EU a Japonska ministr pro hospodářskou soutěž Bělehrádek. Na další den jsme mu sjednali schůzku s komisařem van Miertem. Ministr jej však skoro celou vyhrazenou hodinu svým výkladem o české legislativě hospodářské soutěže a státní pomoci téměř nepustil ke slovu.
Hlavní problém samozřejmě spočíval v tom, že on sám byl členem vlády a jeho úřad tedy nebyl politicky nezávislý jako soudní orgán, jak by bylo třeba. I rozsah naší státní pomoci firmám, byť transparentně určené k jejich restrukturalizaci, byl na unijní vkus příliš velký. Mluvilo se i o stávajících monopolech telekomunikací a Českých drah. Ministr nezapomněl apelovat na Komisi, aby nedovolila zneužívání antidumpingových řízení proti našim vývozcům.
