Čerstvá, i když ne ještě oficiální statistika výroby elektřiny v Evropské unii v roce 2021 už zná vítěze: jsou jím jaderné elektrárny – vyrobily 697 TWh, skoro 27 % celkové spotřeby EU. Na druhém místě skončil zemní plyn (427 TWh, 16 %), na třetím uhlí (hnědé a černé – 401 TWh, 15 %), jen málo pozadu za uhlím je vítr (368 TWh, 14 %). Sluneční elektrárny přispěly 127 TWh, tedy asi 5 %.
Nízkoemisní, tedy jiné než fosilní, zdroje vyrobily 1602 TWh, přes 61 % celkové spotřeby, což je pozoruhodný výsledek ve srovnání s Čínou, USA, Ruskem či Indií. Jaderné elektrárny představují 45 % nízkoemisní výroby, vítr 23 %, hydroelektrárny skoro 20 % a sluneční elektrárny 8 %. Přidejme ještě 5 % výroby z biomasy, jejíž podíl na výrobě elektřiny v EU roste, i když její nízkoemisní „certifikát“ je diskutabilní a výrazný růst tohoto zdroje naráží na jiné ekologické limity.
Ekonomické oživení a s ním spojený nárůst spotřeby elektřiny v roce 2021 ve srovnání s prvním covidovým rokem 2020 byl pokryt především fosilními zdroji. Meteorologické podmínky byly méně příznivé pro výrobu z větrných a slunečních elektráren. Rostoucí ceny plynu, zejména ve druhém pololetí pak způsobily, že vyrobená kilowatthodina z uhelných elektráren byla lacinější než z plynových, a to i přes výrazný nárůst cen emisních povolenek (v Německu vzrostla výroba z uhelných elektráren oproti roku 2020 o 25 %).
Evropští politici rádi mluví o naprosté prioritě boje proti klimatickým změnám. V každodenním rozhodování má ale zatím vždy ekonomika prim před ekologickými dopady, a tak emise rostly. A protože se rozjel i průmysl a s ním nákladní doprava, ale i individuální doprava a turistika, celkové emise nepochybně ve srovnání s rokem 2020 vyrostou a nelze očekávat ani snížení v porovnání s předcovidovým rokem 2019. Počkáme na oficiální statistiky, ale vše nasvědčuje tomu, že chce-li EU být „Fit for 55“ a dosáhnout v roce 2030 snížení emisí o 55 % oproti roku 1990, bude muset hodně přidat.
