Pětadvacátý a poslední díl vzpomínek českého exvelvyslance při EU v Bruselu Josefa Kreutera stylově popisuje vyvrcholení mnohaletého snažení – summit EU v Kodani, na kterém si v prosinci 2002 deset zemí vstupujících do Evropské unie vyjednalo definitivní podmínky svého budoucího členství. Kreuter plasticky vykresluje atmosféru tohoto finále, jeho peripetie a zákruty. Přesně vystihuje složitost jednání mezi 15 stávajícími členskými státy, které se musely napřed dohodnout mezi sebou, než přikročily k bilaterálním kolům s jednotlivými kandidáty, ale také rivalitu mezi vstupujícími státy, které se ani nepokoušely táhnout za jeden provaz.
Podmínky vstupu každé z 10 zemí byly dojednány a schváleny, zde šlo už „jenom“ o peníze – v podstatě o to, jak rozporcovat balík, který byl k dispozici, tak, aby vstupující členové „skousli“ nepříznivé podmínky, zejména dlouhá přechodná období pro náběh plateb ze společné zemědělské politiky. Podle Kreutera si český vyjednávací tým počínal dobře a premiér Špidla odešel z bilaterálky se šéfem Evropské rady dánským premiérem Rasmussenem se slušným výsledkem. Řada dalších kandidátů se o navýšení peněz ani nepokoušela. Úspěchem bylo i to, že se Rakušanům nepodařilo do finálního dokumentu vtělit věty komplikující dostavbu Temelína.
Na formální vstup do EU se čekalo ještě skoro dva roky, protože přístupové protokoly dotažené do konce v Kodani podléhaly ratifikaci všemi členskými státy. V roce 2004 se začal psát nový příběh, příběh českého členství v EU. To, co mu předcházelo, je dnes součástí našich národních dějin. Unikátní Kreuterův vzpomínkový seriál je významně osvětluje a pomáhá k jejich pochopení.
Poslední noc v Kodani (červenec až prosinec 2002)
Poslední červnový pátek jsem se ocitl znovu v Bruselu, na mimořádném kole přístupových jednání. Velvyslanci členských států nám předložili tu část společné pozice EU ke kapitole Zemědělství, na níž se členské státy už dohodly, tedy kromě výše přímých plateb. Zatím to tedy byly návrhy EU na tzv. referenční veličiny – velikosti ploch, stád, výše výnosů a objemy produkcí v celku našeho zemědělství, jež by EU byla ochotná uznat jakožto tituly budoucích plateb z rozpočtu unijní společné zemědělské politiky. Jednání velmi zdržovali Poláci, kteří podrobně rozebírali a komentovali každou veličinu. Zvolili jsme jinou taktiku – poukazovali jsme na absurdity unijní pozice v kontextu a mezinárodních komparacích, z nichž vyplývala zřetelná diskriminace kandidátských zemí. Když jsme dojeli na misi, zavedli mne její diplomaté do místnosti pro novináře. Na zdi tam visel můj velký fotoportrét. Visel tam zřejmě proto, aby tam mohl viset i portrét mého nástupce, který s tím nápadem přišel.
Premiéři visegrádských zemí se pár dní poté sešli v Ostřihomi a pohoršili se nad nabídkou EU. Prohlásili, že by jejich země nemohly do EU vstoupit, pokud by se měly stát „členy druhé kategorie“ nebo, kvůli postupnému náběhu plateb při stálých odvodech, dokonce čistými plátci unijního rozpočtu.
Na přelomu června a července, kdy se vedra v Čechách zmírnila, se české politické strany stále dohadovaly o případné koalici. Vypracoval jsem analýzu německého dokumentu k reformě společné zemědělské politiky EU a nechal ji rozeslat na naše zastupitelské úřady v členských státech. Dozvěděl jsem se, že prezident Havel vyslovil souhlas s mým vysláním do Bernu a ministerstvo tedy mohlo pro mne zažádat u Švýcarů o agrément.
Časným ranním letadlem jsem odletěl do Bruselu, kde se ke mně měli připojit Jarka Zajíček a Richard Kadlčák. „High level technical consultations“ začaly o půl desáté ráno ve starém známém prostoru Borschette a skončily, s krátkou polední přestávkou, o půl šesté večer tupou únavou všech zúčastněných. Nejednaly s námi členské státy, ale věcně příslušní úředníci Komise, v čele s Wisselsem. Naši stranu vedl Telička, přítomen byl i náměstek ministra zemědělství Zídek a jeho další experti. Protože Komise ještě neměla od členských států schválený mandát k jednání, šlo jen o vzájemné sondování a „vysílání signálů“.
Na obecné rozpory v principech, na něž jsme poukazovali, nebyla Komise s to reagovat, její funkcionáři se vykrucovali, odkazovali na budoucí jednání. Probírali jsme kvóty a referenční veličiny pro jednotlivé zemědělské produkty, na něž by měly připadat (nebo také ne) přímé platby z unijního rozpočtu. Mléčné kvóty, počet krav bez tržní produkce mléka, produkce cukru, škrobu, lnu, plochy orné půdy, referenční výnosy pšenice, zařazení do vinařských zón. Budoucí plánované hospodářství v zemědělství s uznatelnými nároky na subvence. Znovu se ukazovalo, jak budou nadcházející jednání úporná, protože se bude jednat o velké peníze.
V pozadí se skrýval zásadní spor mezi Francií a Německem, které chtělo, aby se platby zemědělcům ze společného unijního rozpočtu částečně nebo úplně nahradily platbami z rozpočtů jednotlivých členských států. Samozřejmě, na stávající systém Němci spíše dopláceli, Francie z něho spíše těžila. Nicméně za tímto povrchním soudem se skrýval vějíř rozmanitých dopadů na různé typy zemědělců (a vlastníků půdy a potravinářů) a na veřejné rozpočty každé země.
Na cyrilometodějský červencový svátek jsme si s Jirkou a Blankou a pár jejich přáteli na kánoích sjeli z Krhanic Sázavu. Všechny šlajsny s výjimkou Žampachu byly sjízdné, vody bylo dost a na březích až po Pikovice, kde jsme končili, posedávali lidé u svých chat, hráli si, klábosili nebo kutili. Nad poklidem volného dne, v osadách Toronto či Dalton, povlávaly americké nebo jižanské konfederační vlajky. Jako by se tady zastavil čas někdy v době rodokapsů a dobrodružných příběhů pro mládež každého věku. Bylo nám nádherně, známé peřeje sváděly, houpaly a stříkaly, slunce, stráně, kamarádství nám každému dávaly výjimečný pocit, že je zase první den školních prázdnin jako před desítkami let. Když jsme v Pikovicích sbalili lodě a krámy, vytáhla nás Blanka v předvečer svých narozenin do hospody a objednala fernety a mně dosud neznámé „jelciny“. Na slovanské věrozvěsty si bohužel nikdo nevzpomněl.
Desátého července se české strany dohodly na vytvoření vládní koalice a rozdělení ministerstev. Komise oficiálně zveřejnila svůj návrh na reformu společné zemědělské politiky, který už před měsícem nechala záměrně prosáknout na veřejnost. Vypravil jsem se do Českého Šternberka a umínil si, že odtud dojdu cestami, po nichž jsem ještě nikdy nešel. Objevil jsem přitom malebnou vesnici Malovidy, oba hrady v tichém městečku Ratajích, které mi připadalo jako z jiné doby, skromnou zříceninu Talmberka, tři mladé Němky jako první pocestné, které jsem ten den potkal, vesničku s podivným názvem Mrchojedy, ústí „Brázdy svatého Prokopa“ či „Čertovy brázdy“ v Černých Budech, Sázavský klášter, Stříbrnou Skalici, cestu ke starému rybníku Propast a dlouhé stoupání do Černých Voděrad s jejich důvěrně známým rybníkem na kraji lesa, který jsem ještě musel projít na opačný, západní konec. Po pětatřiceti kilometrech jsem toho měl dost a bolestné ranní vstávání druhý den mi to znovu připomnělo.
Když v pátek před polovinou července podala Zemanova vláda demisi, měly už střední Čechy za sebou první velkou bouřku. Předsedou Poslanecké sněmovny byl zvolen Zaorálek, ambiciózní člověk, jak jsem jej tehdy vnímal: „který se dokáže mnohomluvně vyjadřovat kultivovaně, nedokázal bych ale odpovědět na otázku, jaké má názory či přesvědčení“. Připadal mi jako prototyp moderního politika, onoho Musilova „muže bez vlastností“. Ovšem takový byl tehdy i Blair či Chirac. Večer nám volala Blanka, že přece jen byli na rozvodněné Sázavě ještě jednou, za obrovských vln kalné vody. Jedna loď se „udělala“ na Pěnkavě, druhá u „Kameňáku“, honili ji asi kilometr, nikdo se ale neutopil, a nikdo ani nedostal úplavici.
Špidla představil svou novou vládu – všichni mi připadali tak pěkně mladí, tak fotogeničtí, nedovzdělaní a sebevědomí (samozřejmě kromě Špidly samotného, který byl vzdělaný a nefotogenický). Tehdy jsem si napsal, že doufám, že nebudou muset řešit nějaké velké krize. Můj bývalý podřízený z federálního ministerstva strategického plánování, kam přešel ze starého Plaňáku, Jiří Rusnok, se stal ministrem financí a za svého náměstka si vybral člověka, který na tom Plaňáku byl předsedou celozávodního výboru KSČ. Mně samotnému poslal Národní bezpečnostní úřad konečně po tříletém čekání osvědčení o tom, že jsem byl prověřen na nejvyšší stupeň, tj. na „Přísně tajné“.
V polovině července se svého úřadu ujal nový ministr zahraničí Cyril Svoboda a hned zadal svým podřízeným první úkol – do 11.00 druhého dne napsat partii o zahraniční politice do programového prohlášení nové vlády. Na tři stránky. Politické zadání jim ale nedal. Úředníci a diplomaté si začali lámat hlavu, jak sesmolit to, co politici sami nevěděli – totiž co pro svůj národ ve svém resortu hodlají dělat. Nejasná byla i situace v unijní Evropě. K reformnímu návrhu Komise se hned střetla Francie s Německem, Francie se nechala slyšet, že v žádném případě nedovolí reformovat společnou zemědělskou politiku před rokem 2006, i své preference pro mezivládní typ Unie přestala skrývat. Ve vzduchu stále visela otázka zda a jak do EU přijmout rozdělený Kypr, zda Irové napodruhé přijmou Smlouvu z Nice, zda si Malta nakonec svůj vstup do EU opět nerozmyslí, zda se na Slovensku znovu neobjeví nepřijatelný Mečiar a nakolik bude na vstup připravené Polsko.
V Čechách a na Moravě opět pršelo, silně pršelo. V polovině července velká voda vyplavila další vesnice, tentokrát na střední Moravě. Televize ukazovala nepříjemné obrazy zkázy a zmaru. Dvě utonulé ženy ukázat nemohla. Napadlo nás, že počasí se začíná nějak měnit, v Čechách je víc horka, víc divokých bouřek, objevily se podivné místní orkány.
S manželkou, které jsem předtím ukázal objevené Rataje, jsme dobyli i strmý severočeský kopec Bořeň. Na špinavém parkovišti na jeho úpatí se právě procházela tři děvčata na prodej. Z vrcholu té podivuhodné skály, porostlého nizoučkou travou a jinde nevídanými bylinami a kvítky, jsme mohli v mírném oparu vidět romantickou krajinu části Českého středohoří na jedné straně a povrchovými doly, chemičkami, elektrárnami a dalším průmyslem formovanou krajinu Podkrušnohoří na straně druhé. Nejen krajinu, ale i její obyvatele. Na vrcholku jsme mluvili s příjemnou dvojicí, muž pracoval na velkorypadle a rozhovor byl zážitkem. Na to, abych přiznal, co dělám já, naštěstí nedošlo. Za pár dnů další bouřka, která opět vyvracela stromy, v jižních Čechách.
22. července začal komisař Verheugen překvapivě souhlasit s uplatněním principu set aside pro kamiónovou kabotáž v kapitole Doprava. Černého Petra tak přesunul z Komise na členské státy. Odpoledne přinesla ČTK zprávu, že Kavanův protežé Karel Srba si objednal vraždu novinářky Sabiny Slonkové, která se o něj už nějakou dobu zajímala. V následujících dnech se záležitost rozvinula do monumentálního skandálu, v němž se vynořil problém velké korupce a vyvádění peněz, a v pozadí zřejmě boj jednoho křídla v ČSSD proti jinému. Srbu jsem nikdy neviděl, i když jej Kavan předtím jmenoval do funkce generálního sekretáře ministerstva. Důvěryhodní lidé mne však před ním varovali.
