V posledním měsíci způsobilo velký rozruch po celém Balkáně, ale i v EU zveřejnění dvou non-paperů v médiích, které se věnovaly možnému přerozdělování území a změnám hranic zemí západního Balkánu. Tzv. non-papery jsou neoficiální dokumenty vytvořené vládami a nejedná se tak o žádná formální stanoviska, nýbrž o návrhy, které mají být dále diskutovány. Přesto je však obsah dvou dokumentů uniklých během dubna zdrojem vážných obav a vyostřených emocí mezi politiky i expertní komunitou.
První zmínky o non-paperu, zřejmě pocházejícím z kuchyní slovinské, chorvatské a maďarské vlády, pronikly do slovinských médií 12. dubna a byly následně přejaty dalšími evropskými médii. Tento velmi kontroverzní dokument představuje řadu kroků, jako je de facto rozporcování Bosny a Hercegoviny mezi Chorvatsko, Srbsko a potenciálně Turecko, připojení Kosova k Albánii a speciální status pro část Kosova obývanou Srby podle modelu Jižního Tyrolska. Všechny tyto myšlenky nejsou sice ničím zcela novým a v určitých, zejména nacionalistických, kruzích se dlouho objevovaly, avšak poprvé pronikly do mainstreamového diskurzu na úrovni EU. Šokující je jen samotná představa, že někdo z vrcholných evropských politiků byl schopen je před svými kolegy nahlas vyslovit a oživit tak ideu překreslování hranic na Balkáně, která v minulosti měla katastrofální důsledky.
Žádná vláda se k autorství dokumentu sice nepřihlásila, ale mnohé přiznaly, že o něm byly informovány. Albánský premiér Edi Rama také uvedl, že s ním byl dokument konzultován, a obdržení návrhu nepopřela ani kancelář Charlese Michela, předsedy Evropské rady. Problematickým aspektem prvního non-paperu je i to, na jakých předpokladech je postaven. Autoři dokumentu arogantně předpokládají, že obyvatelstvo jednotlivých území bude automaticky preferovat připojení na základě jejich etnicity. Uvádí se v něm například, že „95 % obyvatel Kosova se chce sjednotit s albánským národem“, myšleno Albánií, a že „situace v Albánii je podobná“. Toto je však velmi pochybné tvrzení založené na stereotypech a nepodložených předpokladech, které neodpovídá realitě v obou zemích. Stejně tak je rozporuplné to, do jaké míry by bosenští Chorvaté chtěli být připojeni k Chorvatsku a proč by se Bosna a Hercegovina měla chtít asociovat s Tureckem, jen na základě sdíleného náboženství.
Druhý non-paper, který se objevil záhy a jehož původ je připisovaný Francii a Německu, byl soustředěný specificky na budoucnost dialogu mezi Srbskem a Kosovem a na možné urovnání vztahů mezi oběma stranami. Ačkoli francouzští i němečtí diplomaté razantně popřeli to, že by jejich země za dokumentem stály, návrhy v něm představené se nijak výrazně nevymykají tomu, co v rámci dialogu prosazuje Evropská unie i tyto dvě země. Návrh v zásadě předpokládá vytvoření autonomní oblasti se značnou úrovní samosprávy v severním Kosovu a garantování samostatnosti a vlivu srbské pravoslavné církve na území Kosova výměnou za uznání kosovské nezávislosti ze strany Srbska. Normalizace vztahů mezi oběma zeměmi by měla být zpečetěna vzájemným otevřením úřadů stálého zastoupení, a tedy formálním navázáním diplomatických vztahů. Ačkoli tento dokument nepředstavuje žádné myšlenky radikálně se odlišující od toho, co už je vyjednáváno v rámci kosovsko-srbského dialogu vedeného EU, je založen na nejméně dvou zcela zásadních, avšak málo realistických předpokladech. Pro srbskou stranu je samotná idea uznání Kosova naprosto nepřijatelná a na druhé straně nová vláda v Kosovu, vedená Albinem Kurtim, se vymezuje proti rostoucí autonomii oblastí obývaných Srby na základě obavy z rostoucí separace jednotlivých etických skupin namísto jejich integrace.
