Vzpomínky na jaro 2000, kdy Josef Kreuter po takřka sedmi letech ukončil své působení v úřadu českého velvyslance při EU, ho podněcují k bilancování a k nadčasovým úvahám o evropské integraci, jejím místě a smyslu v širší světové politice. Kreuter více než dosud dává události do kontextu, všímá si souvislostí a spojnic; mimo jiné se dvakrát jako o zásadní události zmiňuje o zvolení a posléze inauguraci Vladimira Putina ruským prezidentem. Poukazuje na nedostatky v konstrukci EU a odhaluje myšlení a taktiku členských zemí, zejména vůči budoucím novým členům, a budování pozic pro rozšířenou unii, které se všichni báli, ale jako historické nutnosti už jí nemohli vzdorovat. V obou případech mu daly události dalších desetiletí za pravdu.
Je pozoruhodné, vzpomíná Kreuter, že nejdůležitější kapitoly vstupních rozhovorů byly nakonec dojednávány v gesci sociální demokracie, vůči níž byl vždy velmi skeptický. Dává nadále prostor pro negativní hodnocení ministra zahraničí Kavana a premiéra Zemana, obvykle ze strany západních politiků, ale všímá si i pozitivní role zejména vicepremiéra Mertlíka. Zajímavé jsou postřehy z fungování Černínského paláce – pro Kreutera zde po dlouhém působení na nejnáročnější „výspě“ české diplomacie v podstatě není odpovídající místo. Zůstává proto členem Teličkova vyjednávacího týmu a vzpomíná, že sám Telička měl v té době chuť z této role odejít, protože necítil dostatečnou podporu vlády. Do konce přístupových rozhovorů zbývaly ještě dlouhé dva roky.
Konec mise v Bruselu (jaro 2000)
14. února zahájila Rada pro všeobecné záležitosti EU další mezivládní konferenci o institucích („nedodělcích z Amsterdamu“) a den poté formálně zahájila přístupová jednání s druhou šesticí kandidátských zemí – Litvou, Lotyšskem, Slovenskem, Rumunskem, Bulharskem a Maltou. Rozhodla také, že se pro Společnou bezpečnostní a obrannou politiku EU vytvoří provizorní instituce. Na chorvatské recepci jsem mohl mluvit s novým chorvatským premiérem Ivicou Račanem, prvním po Tudžmanovi. Menší energický muž s ježkem a třídenním strništěm si dobře uvědomoval, co vše bude muset řešit – hranice, uprchlíky, ekonomiku, armádu, Bosnu a další.
Den poté jsem v poledne odjel s několika diplomaty mise ve čtyřech autech do Štrasburku, abychom se včas připravili na zítřejší návštěvu hlavy státu. Francouzská policie mi na lucemburských hranicích pečlivě kontrolovala diplomatický pas. Město bylo večer výjimečně poklidné, katedrála z růžového pískovce byla částečně pod lešením a okna mezi vyřezávanými trámy pohádkového domu „Maison de Kammerzell“ zářila do noci svým obvyklým teplým oranžovým světlem. Večeřel jsem sám v restauraci, kde osamělému muži u sousedního stolu už popáté přinesli stále objednávané carpaccio.
Následující dopoledne jsme od deseti vyčkávali na letišti Entzheim, prezidentský speciál z Prahy přistál po jedenácté. S protokolistou Evropského parlamentu jsem vystoupil po schůdkách na palubu letounu, abych přivítal hlavu státu. Prezident Havel vypadal dobře a měl dobrou náladu, paní Havlová, která přijela i s dcerou, vystupovala přívětivě a distingovaně. Dole na červeném koberci jsem prezidentovi představil shromážděné hodnostáře Evropského parlamentu, i prefekta départementu Bas-Rhin.
V letištní salonku mi prezident shrnul hlavní myšlenky svého projevu. Když jsem ho upozornil, že nápad s druhou komorou Evropského parlamentu se jeho poslancům určitě líbit nebude, vysvětloval mi, že je to jedno, stejně prý od něho čekají, že řekne něco, co nebude zcela přijatelné. Připomněl jsem mu, že je tady podruhé, reagoval, že určitě také naposled. Už se těšil, až začátkem roku 2003 odejde z úřadu, začne znovu psát a zkušenosti z konkrétní politiky se pokusí vtělit do divadelních her. Nasedli jsme do aut a kolona vedená a doprovázená suitou motorek francouzské policie odjela z letiště. U vchodu pro VIP návštěvy nové budovy Evropského parlamentu čekala jeho předsedkyně Nicole Fontainová v červeném kostýmu, spolu s místopředsedy, a celý chumel kameramanů, protokolistů, ochranek a dalších účinkujících. Při průchodu „sálem ztracených kroků“ prezidenta z hustě obsazených galerií sledovaly řady zvědavců.
Po fotografování jsme odešli do salonku ke krátkému rozhovoru s předsedkyní parlamentu, která, jak jsem čekal, si nebyla příliš jistá tím, co má vlastně říkat. Udělala mírnou narážku na současnou situaci v Rakousku, čas ubíhal pomalu. Prezident dokonce požádal Teličku, který jako náměstek ministra zahraničí byl členem jeho delegace, aby řekl něco o přípravě ČR na vstup do EU, paní Fontainová předstírala zdvořilý zájem.
Martyrium nakonec skončilo, odešli jsme do jednacího sálu parlamentu. Obrovský prostor v šedomodré barvě mi připomínal zimní stadion. Řekl bych, že „bylo vyprodáno“, ze 626 poslanců chyběl málokdo. Vzpomněl jsem si, jak jsem na jaře 1968 v předchozí staré parlamentní budově, jako student z Nancy na exkurzi, z galerie krátce naslouchal rozpravě poslanců tehdejšího Parlamentního shromáždění Evropského společenství.
Prezidenta uvedli do předsednictva a přivítali jej se všemi poctami. Z krátké čestné lavice za jeho zády, čelem proti poslancům, jsem rozpoznával některé známé tváře. Prezident četl projev česky, simultánně jej tlumočili do všech jednacích jazyků EP. Kultivovaný projev, který vyzýval k otázkám, co to znamená být Evropanem, hovořil o potřebě silné Evropy, která by měla schopnost a vůli v případě potřeby i vojensky zasahovat bez USA, o potřebě evropské ústavy, zazněla i ta kontroverzní idea o účelnosti vytvoření druhé komory Evropského parlamentu. Projev byl několikrát přerušen potleskem a na konci dlouhotrvajícími ovacemi. Paní Havlová to pak manželovi charakterizovala slovy: „Byl to sukces Vašku, potlesk na otevřené scéně a potom ve stoje!“, a jemně mu snímala, ten den už asi po sedmé, neviditelné smítko ze saka.
Na oběd u několika stolů bylo pozváno asi 80 hodnostářů, paní Havlová s dcerou se jej nezúčastnily, přály si soukromý program ve městě. Seděl jsem u čestného stolu s prezidentem republiky, mezi komisařem Verheugenem a předsedou parlamentní socialistické frakce Baronem Crespo. Dál napravo paní Fontainová, Telička o berlích, předseda frakce křesťansko-demokratických stran Pöttering, bývalý předseda EP Klaus Hänsch, jeden ze španělských místopředsedů. Oběd proběhl bez přípitků, asi na ně zapomněla jak paní Fontainová, tak prezident. Přítomní politikové zdvořile nesouhlasilli s prezidentovým návrhem na druhou komoru, Verheugen mne a Teličku upozorňoval, že by nám ratifikaci přístupové dohody mohly zkomplikovat Benešovy dekrety.
Telička u stolu vysvětloval Fontainové české poziční dokumenty o zemědělství a o životním prostředí, což ona ale viditelně nevnímala, protože otázku položila, jen aby řeč nestála, a navíc ji Teličkova angličtina musela být tlumočena do francouzštiny. Samozřejmě přišla řeč na Rakousko. Když jsem načrtl rakouské dějiny první poloviny 20. století, byly to pro ni zřejmě novinky. Verheugen, který francouzsky nemluví, si to nechal tlumočit. Ten snad aspoň věděl, kdo to byl vídeňský starosta Lueger nebo kancléř Dollfuss, paní Fontainová nikoliv.
Po krátké tiskové konferenci s nepříliš inteligentními dotazy odjel prezident do města, aby se připojil ke své choti. Když se delegace rozdělila do výtahů, spolu s jeho tiskovým mluvčím Špačkem jsme nakonec v budově zabloudili. Zachránil nás a ke správnému východu nás pak vyvedl čerstvě zvolený mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt. S Teličkou a Petrem Ježkem jsme si šli krátce protáhnout nohy do města a dohodli jsme se, že Brusel opustím 10. března. V jakém postavení a k jaké práci, to jsem se nedozvěděl. Vše bylo otevřené. Rozloučení na letišti bylo krátké a srdečné, prezident mi upřímně poděkoval a jeho letadlo zmizelo v oblacích.
Den po návratu ze Štrasburku jsem se sešel na obědě „na rozloučenou“ s dobrým kontaktem z Komise. Moc si stěžoval na Prodiho a na Verheugena za jejich „přílišnou pružnost“ vůči národním politikům. Večer pak pro mne na rozloučenou uspořádal večeři o dvaceti hostech Erne Juhász. V reakci na jeho proslov jsem mluvil tom, jak jsem vnímal Evropu v různých dobách a jak bývají některé zkušenosti nesdělitelné. Jeden z hostů se tam podělil s poslední informací, že přístupová jednání s nejlepšími kandidáty by měla skončit až za dánského předsednictví, tedy v druhé polovině roku 2002. A tak se také nakonec stalo.
Následující den jsem na soukromou večeři pozval přátele žijící v Bruselu a okolí, vesměs spolužáky z Nancy – přišel Gustav se Suzette, Annie s Philippem, Margareta a Ivo. Poslední dny před odjezdem se mi stýskalo, po rodině a z nějakého iracionálního důvodu jsem měl v hlavě myšlenku, že se v Čechách kromě vlastní rodiny shledám ještě se svými dávno mrtvými rodiči. Jako bych se měl po letech v cizině vrátit nejen v prostoru, ale i v čase. Poslední desetiletí jsem žil rychle, událostmi jsem prolétával, bez možnosti je plně vstřebat, domyslet do souvislostí, najít jejich logiku nebo odkrýt jejich skrytý smysl či pozadí. Měl jsem pocit, že bych ty roky měl prožít ještě jednou, aby mi řada skutečností vůbec došla.
Cena ropy se mezitím dostala až na 30 dolarů za barel, v Německu procházela CDU krizí a ve Vídni demonstrovalo sto padesát tisíc lidí proti koalici lidovecké ÖVP s Haiderovou FPÖ. Lidé z Komise mi potvrdili, že přístupová jednání první skupiny zemí skončí v roce 2002 a do EU tato naše skupina, vybraná v Helsinkách, vstoupí v roce 2004. V politicky těžkých kapitolách, jako Zemědělství nebo Volný pohyb osob, bude Komise svůj návrh jednací pozice EU formulovat „teprve velmi postupně“ do konečné podoby, aby je členské státy schválily jako mandát k jednání. Komise považovala tuto „postupnost“ za důležitou, aby se členské státy „nevyplašily a nezatvrdily se hned na začátku“. A pokud Belgie a ostatní zájmově spřízněné země neobdrží od ostatních řádné smluvní zakotvení „posílených spoluprací“, můžeme čekat, že parlamenty výsledné smlouvy o přistoupení nových členů EU ratifikovat odmítnou.
Opět se ukazovala politická slabost Evropské unie, která se těžko přizpůsobovala strategickým výzvám vynořivším se po pádu železné opony. Svými neúspěchy při zvládání důsledků rozpadu Jugoslávie, konkrétně v Bosně a v Kosovu, přicházela o svou geostrategickou nevinnost. Na jedné straně ji vlastní geopolitická váha a ambice stavěly do situací, kdy bylo na ní, aby činila závažná politická rozhodnutí bezpečnostního rázu, ale v tom zůstávala závislá na dobré vůli nekontrolovatelného velkého spojence za Atlantikem. Chyběla jí nejen schopnost pružně a efektivně rozhodovat, ale chyběli i ti, kdo by to měli činit – skutečné státnické osobnosti se strategickou vizí, s dostatečnou politickou mocí a s vůlí ji prosadit. Místo nich zde byli pružní politici typu Schrödera, Blaira či Chiraca a v závěsu za nimi se začali objevovat destruktivní populističtí demagogové typu Haidera.
