Konec roku 1997 měl pro budoucí české členství v Evropské unii zvláštní význam – chystal se totiž summit EU v Lucemburku, na kterém se mělo rozhodnout o termínu zahájení vstupních rozhovorů a také o tom, se kterými zeměmi bude EU jednat. Velvyslanec Josef Kreuter líčí na jedné straně hadí hnízdo EU, kde se rozhodnutí pokoušely sabotovat jednou Řecko kvůli Kypru, podruhé Španělsko kvůli penězům a potřetí Francie kvůli obavám o oslabení svého vlivu. Na druhé se pak věnuje pražskému prostředí otřásanému politickou krizí a pádem Klausovy vlády, kde příprava na členství v EU politiky vesměs nezajímala, což způsobovalo na české misi při EU trvalou frustraci.
V Lucemburku se nakonec došlo k šalamounskému rozhodnutí, že všech 12 kandidátských zemí se bude spolu s 15 členy EU účastnit „mezivládní konference“; jedenáct z nich, tedy bez Turecka, bude zapojeno do „přistupování“ k EU. Šest vyvolených – Česko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko a Kypr – odstartuje 31. března vlastní „negociace“. Kreuter upozorňuje na krkolomnost tohoto řešení, které nevydrželo ani pár týdnů, i na to, že vrcholné zasedání věnovalo daleko více času debatě o rozjezdu měnové unie a v jejím rámci tomu, zda ministři financí ze zemí, které nezavedou euro, budou mít přístup na zasedání „euroskupiny“ či nikoli… K nejzábavnějším pasážím této kapitoly patří také Kreuterovy postřehy o fungování administrativy Hradu při přípravě Havlovy cesty na summit, jeho úvahy o úloze ODS v české transformaci, obavy ze sociální demokracie a v neposlední řadě konec peripetie kolem jmenování hlavního českého vyjednavače pro přístupové rozhovory.
Lucemburské rozhodnutí (přelom let 1997 a 1998)
Poslední listopadovou středu jsem se po dopolední poradě s diplomaty mise spolu s našimi senátory zúčastnil zasedání Bezpečnostního a zahraničního výboru Evropského parlamentu. I když jednání bylo zajímavé, viděl jsem, že naše senátory čím dál tím víc nudí. V ten den začalo pak v Praze drama na pokračování, o jehož průběhu jsem se dozvídal v předinternetové době se zpožděním: Petr Kolář upozornil na totožnost tajemného sponzora ODS, který se kryl pod dvěma cizokrajně znějícími jmény. Ve čtvrtek 27. listopadu jsem se sešel se členem kabinetu komisaře van den Broeka Michaelem Leighem. Pobuřovala ho chybějící vůle členských států ke skutečné společné zahraniční politice a jejich neschopnost říci kandidátům jasné slovo. Rozšíření EU prý členské státy nevidí v souvislostech a jen se snaží nalézt řešení, které by uspokojilo každého. Proto se vynořily hybridy typu švédsko-dánské iniciativy na společný screening, německého nápadu (k eliminaci tureckého rizika) na Evropskou konferenci, prezentovaný nastrčenou Francií, a podobně. Odmítavé německé, rakouské a řecké postoje k Turecku se snaží vyvažovat Britové a Francouzi, „kteří aspoň mají nějakou zahraniční politiku a tradičně širší geopolitické vidění problémů.“ Sondoval jsem, kdo by asi mohl být šéfem negociačního týmu EU a slyšel jsem několik jmen.
Poslední listopadový pátek jsme se s diplomaty mise radili o prvních návrzích našich negociačních pozic, které nám rezortní ministerstva poslala z Prahy. Některé byly perfektní, jiné, z ministerstev zemědělství, dopravy i průmyslu a obchodu, prokazovaly jejich tragickou nepřipravenost k jednáním, která mohla začít už za čtyři měsíce. Stará zanedbání politiků, u některých přímo nezodpovědnost, nyní vyplouvala na povrch černé na bílém.
Těsně před návštěvou lucemburských politiků Junckera a Poose v Ankaře turecká Národní bezpečnostní rada prohlásila, že Turecko pustí perspektivu členství v EU ze zřetele, pokud v této věci nedostane od EU uspokojivou odpověď. Do Bruselu přijel polský premier Buzek s ministrem zahraničí Geremekem s cílem přesvědčit unijní orgány a politiky, že Polsko je na přístupová jednání připravené a mohlo by se stát členským státem „ne-li v roce 2000, tak určitě v roce 2001“. V Bruselu i v členských státech si však všichni mysleli něco jiného.
V neděli 30. listopadu jsem se dozvěděl ze CNN, že Václav Klaus podal demisi. Zdálo se mi tehdy, že hlavním strůjcem Klausova pádu byl prezident Havel, za pomoci všech, které arogantní Klaus naštval, a dalších, kteří už na něj neměli nervy. Já už také ne, obával jsem se však, že ti, kdo přijdou po něm, budou horší. „Češi si, na rozdíl od ostatních zemí regionu, zatím nezkusili sociálně demokratickou vládu, která bude rozdávat sliby a nabízet krátkodobě bezbolestná řešení na dluh,“ psal jsem tehdy na okraj diáře. Proto jsem považoval za důležité, aby každá budoucí vláda byla pod stálým tlakem přístupových jednání s EU a z nich plynoucích závazků, což by ji drželo v mantinelech rozumné hospodářské politiky a nedovolovalo demagogické excesy.
Věděl jsem také, že Václav Klaus, kromě důležitých správných kroků, dělal také významné chyby, na některé jsem ho nebo jeho okolí upozorňoval. Podcenil, že právo, řád a pořádek a jejich vynucování jsou nezbytné. Nechápal jsem, kde se vzalo jeho odmítání Evropské unie. Česká postkomunistická společnost neznalá pocitu odpovědnosti a ohledů potřebovala na přelomu tisíciletí všechno jiné než svobodu bez zodpovědnosti a bez přísných a neúprosně vynucovaných pravidel. Nechápal jsem, kde se najednou v jeho okolí vynořili lidé, o nichž jsem netušil, že také patří mezi jeho přátele. Tak jsem věci viděl na sklonku roku 1997. S dalšími postupujícími lety jsem zjišťoval, že ho vlastně neznám vůbec, i když jsem si dlouho myslel, že ho znám velmi dobře. V praktické rovině jsem byl zvědavý, koho tedy budu 13. prosince doprovázet na klíčové setkání s Evropskou radou v Lucemburku, která o přístupových jednáních rozhodne definitivně. Prvního prosince jsem se to dozvěděl. Bude to prezident Havel.
Henning Christophersen se vrátil z Prahy s přesvědčením, že se hlavní vyjednavač Svoboda o přípravu negociací vůbec nestará, překvapily ho i nedostatky na ministerstvu financí. K cestě prezidenta do Lucemburku přišel z jeho kanceláře první fax, z něhož jsem měl pocit, že chystají týdenní státní návštěvu a ne půldenní setkání s evropskými kolegy. Zasedání unijní Rady ECOFIN skončilo roztržkou v klíčové mocenské záležitosti o rozhodování v měnové unii. Ty členské státy, které nechtěly nebo neměly na vstup, argumentovaly, že ty druhé „rozdělují EU“. Francouzský ministr hospodářství a financí Dominique Strauss-Kahn uveřejnil v Le Monde článek, v němž vyloučil, že by státy, které se společné měny nezúčastní, mohly na neformálních jednáních účastníků společné měny být aspoň pozorovateli. „Když se člověk ožení, také nepovažuje za vhodné, aby mu někdo třetí dělal v ložnici pozorovatele.“ Z Prahy mi volal Telička, že příštímu jednání Výboru vlády pro EU bude vyhrazeno pouhých 45 minut.
Obávali jsme se také, zda na poslední chvíli, poté až se ostatní vyčerpají střety o předpokládaný formát 5+1 vybraných kandidátů, nebude nečekaně torpédovat start přístupových jednání Španělsko tím, že otevře zatím jen pod povrchem doutnající finanční problematiku. Mluvil jsem s pražským ústředím i o tom, jak zabránit úletům některých našich ministrů, kteří ve své nevinnosti či chvástavosti před médii naivně předem mluvili o některých taktických záměrech do budoucích jednání. Dobře připravení Maďaři si už udělali doma vlastní screening asi 10 tisíc aktů unijní legislativy a dobře věděli, jak je důležité mít k dispozici dokonalé statistické údaje k zemědělství.
4. prosince jsem půl dne trávil psaním dopisu pražské Kanceláři prezidenta republiky, „že takto to nepůjde“. Večer jsem s náměstkem ministryně spravedlnosti Trösterem (z vnitra nepřijel nikdo) odjel na večerní setkání ministrů spravedlnosti a vnitra do budovy Rady. Tam mi jako první po maratonském jednání COREPER von Kyaw potvrdil, že se v Lucemburku rozhodne, že formálně budou přístupová jednání, se všemi právními náležitostmi, zahájena formou mezivládní konference 31. března 1998. Totéž mi potvrdil i rakouský stálý zástupce Scheich. Oba mi řekli, že Španělsko dodrží gentlemanskou dohodu a do německých voleb finanční otázku neotevře – za předpokladu, že přístupová jednání se omezí na 5+1 kandidátů. U stolu jsem při večeři seděl mezi Scheichem a generálním ředitelem vídeňského ministerstva vnitra, který pocházel z Mikulova, zatímco velvyslanec Scheich se narodil v Opavě. Mezi nimi já, se svým rakouským jménem a předky. Oba se mne ptali, zda mají Češi sklon odcházet za prací do zahraničí či nikoliv. Tvrdil jsem, ať se nebojí, že za prací se Češi nestěhují ani do sousedního okresu.
