Když Česko vstupovalo do EU, náš úspěch často závisel na jednom schopném člověku. Bývalý velvyslanec vzpomíná i na jeden historický otřes v Bruselu

Josef Kreuter

Na přelomu let 1998 a 1999 bylo zavedeno euro; nesporně jedna z nejvýznamnějších událostí v celých dějinách evropské integrace. Tehdejší český velvyslanec při EU Josef Kreuter vypráví o své tehdejší skepsi vůči jednotné měně, která mu připadala jako umělý politický výtvor nedostatečně opřený o ekonomickou integraci. Zachycuje pozoruhodně také další historický okamžik EU – první a zatím poslední demisi celé Evropské komise, kterou v březnu 1999 sestřelil Evropský parlament a jejíž pád odhalil slabiny jejího fungování. Tento otřes stigmatizuje exekutivu EU dodnes.

Česká republika se v prvních měsících roku 1999 propadala dál do postavení špatně připravené kandidátské země. Kreuter viděl příčiny hlavně v neschopnosti většiny ministrů sociálnědemokratické vlády a také jejich neochotě zlepšovat úroveň a výkonnost státní správy. Na milost bere pouze ministra financí Pavla Mertlíka a překvapivě také vicepremiéra Vladimíra Špidlu. Pokračující legislativní „screening“ a souběžné vyjednávání o snazších kapitolách byly velmi náročné na jednotlivé rezorty, často neschopné sepsat i výchozí poziční dokumenty, které za ně připravovali diplomaté v bruselské misi nebo na ministerstvu zahraničních věcí (MZV). 

Kreuter vypráví, jak trpěl, když to či ono ministerstvo opouštěla nějaká úřednice, která jediná rozuměla evropské agendě – v té době bylo běžné, že na každém ministerstvu byli jen jeden či dva takto obdaření lidé. Evropské dění, včetně těžkého dohadování finančního rámce Agenda 2000, vypravuje na pozadí širších mezinárodních událostí, tentokrát dramatické války o Kosovo, konečného zapojení USA a NATO do konfliktu, evropské bezvýznamnosti, ruských hrozeb a nepochopitelné reakce české vlády.

V mihotavém světle nové měny (od prosince 1998 do dubna 1999)

Den po návratu z Vídně do Bruselu jsem byl hostem soukromého koncertu pojišťovny Royale Belge v reprezentačních prostorách jejího nového sídla na bulváru de Souverain. Dostavila se vysoká belgická společnost v předepsaném večerním oblečení, okolo temné vodní nádrže, v níž se zrcadlila světla skvělé nové budovy, předjížděla jedna drahá limuzína za druhou. Přišel i předseda Komise Jacques Santer s paní. Řekl mi tam, že se ohledně Agendy 2000 členské státy nakonec vrátí k původnímu návrhu Komise, protože ta ví stejně nejlépe, na čem by se asi mohly dohodnout, ví to lépe a dříve než členské státy samy. To platívalo jako dlouhodobá zkušenost. 

Hrála pražská Musica Florea a kantáty Bacha a Zelenky interpretovala skvělá mladá pěvkyně s nádherným hlasem, nevšedním zjevem a výrazem. Už jsem o ní slyšel, jmenovala se Magdalena Kožená. Věděl jsem, že stojí na počátku slibné kariéry. Po koncertě jsem během rautu s onou příjemnou, skromně vystupující dívkou z Brna dlouho mluvil, o hudbě té doby i o Gluckovi, jehož operám jsem v oněch letech propadl. Měla na mne čas, ostatní přítomní se k ní příliš nepřibližovali, bavili ve svých společenských kruzích. Zvala mne, abych nazítří večer přijel do Antverp, kde měla ve Vlámské opeře vystupovat v Mozartově Idomeneu, a nabídla mi, že se postará o lístek. Rozloučil jsem se a odjel domů spát a spát. Do Antverp jsem nakonec nejel, nedokázal jsem si představit, že pěvkyni někde těsně před představením budu vytrhovat ze soustředění a otravovat ji kvůli vstupence. Promeškaného Idomenea v Antverpách lituji dodnes, hodně toho lituji.

Ukončili jsme screening kapitoly Hospodářská a měnová unie, díky kvalifikovaným expertům ČNB a paní Vaškové z pražského ministerstva financí. Tentýž den, pozdě večer 16. prosince, po rychlém stažení neúspěšných inspektorů, zahájily americké a britské letouny a rakety přesné útoky na strategické cíle v Iráku Saddáma Husajna.

Odletěl jsem na dva dny do Prahy k vystoupení na konferenci „Evropa pro naši generaci“ v Obecním domě. Úvodním řečníkem byl Václav Klaus, ale znovu jsem se přesvědčil, že jeho soudy o EU jsou povrchní, založené na krátkých spojeních. Pravdu měl určitě v kritice riskantní měnové unie. EU označil za „směs špatně strávených dějin, intelektuálské pýchy, špatné ekonomie, kosmopolitismu, antiamerikanismu a hodně socialismu“. Považoval jsem to za efektní, ale nezdůvodnitelné laciné nálepky. 

Sám jsem se ve svém vystoupení pokusil sdělit, že česká politika neměla na Evropu nikdy moc štěstí, především kvůli problémům a chybám na vlastní straně. Že také nemusíme do EU vstoupit mezi prvními, že bychom měli ale vědět, co vlastně v té EU chceme dělat a jaké postoje k jednotlivým evropským otázkám zaujímat. A že si tuto otázku zatím nikdo neklade. Měl jsem samozřejmě jednání v mateřském Černínu. Mí „řídící orgánové“ Telička i Kubernát mi tvrdili, že dvě třetiny jejich práce a energie padnou na přesvědčování nechápajících a neochotných politiků a úředníků jiných ministerstev, takže i některé rezortní poziční dokumenty musí nakonec psát úředníci ministerstva zahraničí sami. Nejen my na misi v Bruselu, ale i oni.

Pavel Telička

Na vánoční svátek jsme se s ženou a dcerou jeli podívat do Arden, do St. Hubert, městečka, jehož poutní chrám s nenápadnou vnější architekturou skrývá nádherné gotické stěny a pilíře z různobarevných kamenů a složitou cihlovou klenbu. Právě k tomuto místu se vztahuje slavná legenda o svatém Hubertovi, který ve svém předchozím životě štval se svou smečkou v okolních hlubokých lesích na Velký pátek roku 684 jelena. Ten se proti němu obrátil a se zářícím krucifixem mezi parohy jej lidským hlasem pokáral. Lovec se dal na pokání a stal se později i prvním biskupem v Lutychu. Připomíná ho i půvabný Braunův lovecký pomník osm set kilometrů odtud, v Hlavenci nad staroboleslavskými lesy. 

Svět byl dřív svým způsobem menší než dnes. Univerzální a všepronikající víra Evropu spojovala a byla i zdrojem a prostředkem sdílení legend, které se v jejím podhoubí rodily. Dnes takto fungují globalizující média, která vytvářejí své věřící, ikony a legendy. Třeba o princezně Dianě nebo Karlu Gottovi (psal jsem si tehdy). Ovšem legenda o svatém Hubertovi byla půvabnější i mravoučnější a dávala návod, jak se člověk má či nemá chovat. Moderní legendy takový návod nedávají, jejich spotřebitel neví, co si s nimi počít. Jen tak plavou v prostoru virtuální reality, bez zásad, bez morálky, bez rady a také bez útěchy.

Silvestrovská noc 1998 byla tak teplá, že se mi chtělo spát na zahradě pod širým nebem. O půlnoci vstoupila v záři ohňostrojů do života společná měna euro. Rovnala se zhruba 1.95 DM, 6.56 FRF, 0.70 GBP, 1.17 USD, 1.61 CHF, 25.3 RBL a 35.2 CZK. Kdo chce vědět, jak se svět od té doby změnil, nechť se podívá na její dnešní směnné kursy.

Novoroční projev prezidenta Havla o zdech ve společnosti vyvolal polemiky. Mně vadilo, že o vánočních svátcích vrchní velitel české armády místo aby navštívil své vojáky sloužící v nebezpečném zahraničí, odjel s chotí a psem na Kanárské ostrovy. Dozvídal jsem se, že i německá vláda si začala dělat starosti o politickou a hospodářskou situaci v Čechách a jak ji ČSSD zvládne. Euro v prvních dnech své existence posilovalo, ale polemika mezi nizozemskými a francouzskými politiky o tom, aby Will Duisenberg v polovině svého mandátu guvernéra odstoupil ve prospěch Jeana-Clauda Tricheta, pokračovala a její úpornost potvrzovala, že se hraje o směřování budoucí měnové politiky eurozóny, zda v rigorózní německé, nebo v uvolněné francouzské tradici.

Začátkem ledna 1999, při teplotě +15°C, s plnou silou propukla aféra finančních podvodů v aparátu Komise, která se týkala osobně komisařů Manuela Marína a Édith Cressonové. Spustil ji propuštěný úředník Komise, který adresoval stížnost Evropskému parlamentu a ten si lákavé sousto půl roku před červnovými volbami nenechal ujít. Předseda Komise Santer, kterému se nelíbilo, že Evropský parlament závěrečný účet Komise neschválil, si již před Vánocemi neprozřetelně řekl o hlasování o důvěře. Protože ve většině členských států byli u moci socialisté či sociální demokraté, jimiž byli i oba „namočení“ komisaři, využili křesťansko-demokratičtí europoslanci situace k politické odvetě. Komise sice v polovině ledna štrasburské hlasování přežila, ale s definitivně nalomenou pověstí. 

Při tradičním novoročním přijetí u krále koncem ledna jsem o tom s Cressonovou mluvil, k rozhovoru se připojil i von Kyaw a následník trůnu princ Philippe. Cressonová se samozřejmě považovala za oběť mediální štvanice a politických intrik, ale jak se později ukázalo, obviněna byla po zásluze. Vzpomněl jsem si přitom i na faraonské zahájení programu Leonardo da Vinci na jaře 1995, v němž hrála hlavní roli a jehož jsem byl v Tours a okolí udiveným hostem. Německý kolega vysvětloval štrasburské hlasování německých poslanců ještě subtilněji. Podle něho kancléř Kohl býval dříve tak politicky silný, že ani nemusel brát ohled na média. Nepotřeboval je a média nechávala na pokoji jeho samého i jeho evropskou politiku. U nového kancléře Schrödera si ale média dobře všimla jeho ideologické nepevnosti, kolísavosti názorů, pružnosti a shlížení se ve vlastním mediálním obraze. Zjištění, že nový kancléř je na nich závislý, se stalo rozbuškou, která spustila dlouho potlačovanou ofenzivu německých médií proti EU. Přechod od marky k euru k tomu vytvořil živnou půdu. Německé veřejné mínění začalo být vůči EU kritičtější.

členové Komise Yves-Thibaut de Silguy, Édith Cresson, velvyslanec von Kyaw a Josef Kreuter, Brusel
sinfin.digital