KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Členské státy Evropské unie se jednomyslně rozhodly pro další sankce vůči Rusku a Bělorusku. I když jde v podstatě o symbolické kroky, čtěme je jako důležitý důkaz rozhodnosti unie – sankce jsou vlastně jedinou podstatnější zbraní, kterou má evropská diplomacie ve svém chabém arzenálu. Postihu včera uniklo Turecko, kterému se od ministrů zahraničí dostalo času navíc.
Situace v bezprostředním sousedství je znepokojivá. Tytam jsou časy před 20 lety, kdy si Evropská unie malovala harmonický rozvoj v okruhu spřátelených zemí. Negativně se vyvinuly zejména vztahy s Ruskem. Tam, kde Evropa čekala politické sbližování díky ekonomickému prorůstání a také společné čínské hrozbě, přišlo ze strany Moskvy stále otevřenější nepřátelství a odpor vůči Západu obecně a EU zejména.
Ruský prezident Vladimir Putin dokáže obratně využívat jejích vnitřních rozporů a pnutí k jejímu oslabování, jak předvedl podporou brexitu nebo financováním euroskeptických stran napříč kontinentem. Umí také dobře využívat závislosti Evropy na ruských energetických zdrojích, zejména plynu a ropě. Zatím mohl počítat s jistými sympatiemi části evropských lídrů, počínaje francouzským Emmanuelem Macronem a konče maďarským Viktorem Orbánem, nehledě na Miloše Zemana. Jednomyslnost ministrů lze tedy hodnotit také jako důkaz tvrdší politiky těch států EU, které dosud spíše hledaly cesty, kudy vztahy s Moskvou urovnat.
