Jednání o přijetí do EU dospělo v průběhu jara a léta 1999 do bodu, kdy se na stole objevila ta nejtěžší, doslova krizová témata, která je měla doprovázet až skoro do jejich konce v roce 2002. Tehdejší český velvyslanec při EU Josef Kreuter vzpomíná, jak se třaskaviny v podobě Benešových dekretů a dostavby temelínské jaderné elektrárny zrodily takřka nevinně a diskrétně v kuloárech Evropského parlamentu, aby pak žily vlastním životem jako dodatečné historicko-politické komplikace, které neměly nic společného s jednotlivými kapitolami, do nichž byly vstupní rozhovory rozloženy. Více než německé byly v pozadí rakouské politické kruhy, od krajní pravice po socialisty; vedle historických a ekologických pohnutek hrála roli i prostá nechuť k přijetí Česka do EU.
Zemanova vláda podle Kreutera dělala i bez toho hodně pro to, aby se vyjednávání komplikovalo – i v této kapitole Kreuter vypráví historky o schůzích či setkáních, ze kterých si odnášel dojem nezájmu, nekompetentnosti, ba křupanství vládních politiků a frustrace vysokých úředníků, kteří s tím nemohli nic dělat. Praha nicméně v potu tváře připravovala poziční dokumenty k dalším kapitolám, také díky vysokému nasazení Teličkova týmu a diplomatů stálé mise v Bruselu, a začínala se s Evropskou komisí bavit o přechodných obdobích. V samotné EU docházelo k velkým změnám, nastoupila Prodiho komise i nový parlament, řada Kreuterových kamarádů velvyslanců končila a on sám se po šesti letech v Bruselu těšil na návrat, ačkoli pro něj dlouho nebylo na zamini žádné místo.
Cesta ke špatnému vysvědčení (duben – září 1999)
Měli jsme technické problémy. Termíny byly neúprosné, do páteční půl čtvrté odpoledne jsme měli odevzdat zpřesňující informace k jednacím kapitolám Průmyslová politika a Ochrana spotřebitele. Z Prahy přišly pozdě a neúplné, vyjednavačům Komise jsme je trapně dodávali po částech, což samozřejmě museli vnímat jako důkaz toho, jak špatně české úřady fungují.
O několik dní později jsem van der Pasovi předával náš návrh na jednání 19. května, kde jsme chtěli otevřít dvě významné kapitoly – Volný pohyb zboží a Politika hospodářské soutěže a státní pomoci. Vyloučil to. Už nějakou dobu mi šel na nervy, při rozloučení jsem mu řekl, že dobře sledujeme jeho mediální vystoupení a že se nám vůbec nelíbí. Nedávno v rozhovoru pro týdeník Handelsblatt řekl, že vstup do EU k 1. 1. 2003 nepřipadá v úvahu, spíše až v roce 2005 a to kdoví jestli. Považovali jsme to za podraz, protože veškeré závazky k legislativním a institucionálním změnám, které jsme na sebe při přístupových jednání brali, se vztahovaly k 1. 1. 2003.
Poslední dubnové úterý jsem si šel poslechnout vystoupení bývalého předsedy Evropského parlamentu Klause Hänsche pro nadací Friedrich-Ebert-Stiftung. Mezi řádky jeho řeči bylo možné vyčíst, proč je další rozšíření EU pro stávající členské státy tak nebezpečné: že naprosto změní EU a bude tlačit na další institucionální změny, směrem k federalizaci, kterou už ale nikdo ze stávajících nechce – ani německá SPD.
Rakouské obstrukce
V kontextu těchto zmatků celé misi včetně mě ušlo, že Evropský parlament minulý týden poměrem hlasů 94:90 schválil na návrh frakce PPE (Evropská lidová strana) dodatek ke Carnerově zprávě o ČR, který požadoval zrušení tzv. Benešových dekretů. Iniciátory byli němečtí poslanci Nassauer a Pöttering. Později mi Oostlander popisoval okolnosti této iniciativy. Němečtí diplomaté mne ale ujišťovali, že reálný politický dopad tato rezoluce mít nebude, protože spolková vláda z ní žádný problém dělat nehodlá.
Dostal jsem však upozornění, že se na nás chystá jiná nepřátelská iniciativa, tentokrát z rakouské strany. Šlo o návrh europoslankyně Ursuly Stenzelové na parlamentní rezoluci proti dostavbě Temelína. Znovu jsem si ověřoval, jak nebezpečnou institucí je Evropský parlament, kde si šikovný lobbista za nezájmu ostatních dokáže prosadit leccos. Ještě znepokojivější byly diskrétní informace od lidí z centrály NATO v Evere, které popisovaly tamní reputaci České republiky jako velmi špatnou. Členské státy NATO prý Klausovi jeho postoje za krize v Kosovu nezapomenou a nikdo z nich si prý jeho návrat do čela české vlády nepřeje.
Koncem dubna už jsem si uvědomoval, jak rychle se blíží konec vyslání v Bruselu a návrat do neznáma v Praze, o němž jsem nevěděl nic. Přitom se státní záležitosti v Bruselu dál komplikovaly. Ukázalo se, že za návrhem zamítavé rezoluce k Temelínu stojí kromě lidovecké poslankyně Stenzelové i další rakouští poslanci, nejen z Haiderovy FPÖ, ale i sociální demokraté. Okamžitě jsme sepsali protiargumenty a rozeslali je na sekretariáty jednotlivých politických stran do Bruselu i do Štrasburku. Rozhodl jsem se, že se neprodleně dám do osobních intervencí, jakmile začne štrasburský parlament po prvomájovém víkendu opět fungovat.
Prvního května vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva, nešťastný výtvor, který nicméně ukázal meze ochoty členských států pokračovat v evropské integraci dosavadním způsobem a tempem – jak jsem to tehdy komentoval v diáři. V pondělí 3. května jsme odpoledne s paní odjeli do Paříže. Generální ředitel společnosti Suez-Lyonnaise des Eaux Gérard Mestralet nás pozval na zvláštní prohlídku výstavy pláten Clauda Monneta „Les Nymphéas“ v Oranžerii. Jejich jediným tématem bylo jezírko v Giverny ve všech ročních a denních dobách a za nejrůznějších osvětlení. Uměním bylo i velkolepé aranžmá této elegantní společenské události. Někdy příště.
Hned po návratu z Paříže jsem odjel se dvěma diplomaty naší mise, mladým Klimešem a Felixem Bruothem do Štrasburku, s cílem pokusit se neutralizovat neblahou rakouskou iniciativu. Ve Štrasburku se k nám připojil tehdejší předseda Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Ján Štuler. Začali jsme vlivným britským poslancem za socialistickou frakci ESP, který nám slíbil, že navrhne, aby rezoluce byla stažena. Pokračovali jsme u jedné z rakouských „autorek“, Ilony Gränitzové. Ukázalo se, že dáma racionálním argumentům přístupná není a že technické a ekonomické podstatě věci nerozumí a je jí to jedno, a navíc je k zoufalství tvrdohlavá.
Místopředsedkyně „Evropských liberálů“ Holanďanka Neytsová naslouchala, ale omlouvala se, že toho moc nedokáže, protože její poslanecká frakce je ve věci jaderné energetiky už dlouho rozdělená. Oostlandera jsem přesvědčovat nemusel, řekl, že jeho vlivná frakce PPE bude hlasovat proti rezoluci. Bude ovšem záležet na tom, kolik bude v sále poslanců. Další den jsem se setkal s rakouským sociálním demokratem Hannesem Swobodou, dalším spoluautorem návrhu rezoluce. Obratný politický kalkulátor, který chladnokrevně odmítal všechny naše argumenty, i když dobře věděl, že jsou pravdivé.
Krátce po obědě jsem jel do města, nad jehož středem ční majestátní katedrála, kde jsem měl schůzku s Cathérine Lalumièrovou, bývalou francouzskou ministryní a bývalou generální tajemnicí Rady Evropy. Velmi dobře věděla, že jde o ničemnou, ale v tomto parlamentu běžnou politickou intriku. Přestože měla nohu v sádře, snažila se efektivně pomoci a ihned telefonovala řadě dalších poslanců. Na pátou jsme se vrátili znovu do budovy Evropského parlamentu. Nic už zvrátit nešlo, karty byly rozdané před řadou dní včetně toho, že hlasovat se mělo na sklonku týdne, kdy většina poslanců už ve Štrasburku nebude. Nejdůležitějším motivem rakouské iniciativy byly osobní předvolební zájmy poslanců pocházejících z Horního Rakouska. V pozadí pak obecnější zájmy řady rakouských politiků, nebo spíše jejich nezájmy, na dalším rozšiřování EU.
Parlamentní diskusi, kde zněly jen demagogické výpady Rakušanů, bylo přítomných 17 poslanců. Pak přišlo na řadu hlasování o celé řadě rezolucí. Z celkového tehdejšího počtu 526 se do sálu dostavilo 167 poslanců. O té k Temelínu se hlasovalo aklamací, většina rukou byla pro. Předsedající to zjistil pohledem do sálu během dvou vteřin, a tím fraška skončila. Poslance Swobodu jsme poté viděli, jak se se svými voliči, kteří z Rakouska na diskusi přijeli, fotografuje před budovou. Ani on, ani Gränitzová mne už ani, když jsme se míjeli, nepozdravili. Přišel za mnou zpravodaj ČTK Karel Barták. Řekl jsem mu, že už dlouho jsem neslyšel tolik lží a polopravd, a že by rezoluci neměla brát vláda vážně. Dusil jsem v sobě hluboký, zuřivý vztek. Zeptal se mne, jestli může i tuto větu zveřejnit. Řekl jsem, že ano.
Další den nastal kvůli tomu poprask, i v Černínu se ozvaly hlasy, že bych měl být za nediplomatický výrok potrestán. Rakouský „zmocněnec pro jadernou energetiku“ Pavelec žádal, aby mne vláda okamžitě odvolala, protože jsem „urazil Evropský parlament“. Naštěstí Klaus i předák ČSSD Gross rezoluci EP odsoudili. Ministr Kavan se nechal informovat a když zjistil, že mne příslušný ředitel odboru MZV Petr Ježek „upozornil na nevhodnost výroku“, dal najevo, že tím to pro něho skončilo.
