KOMENTÁŘ ŽIGY FAKTORA | V době, kdy je pozornost evropských médií upřena na ruské jednotky na hranicích s Ukrajinou, eskaluje v Bosně a Hercegovině politická krize, která má potenciál výrazně zatřást již tak nestabilním regionem. A neděje se tak za nečinného přihlížení okolních států. Naopak, vše až příliš nápadně připomíná takzvaný „non-paper“, tedy pracovní návrh na rozdělení Bosny a Hercegoviny (BaH), který unikl do médií v dubnu minulého roku a který měl mít původ v Budapešti.
Od podepsání Daytonské dohody, která ukončila krvavou válku v Bosně a Hercegovině, je tomu již přes 25 let. Dohoda, která přinesla mír, je ovšem v balkánské zemi často označovaná i za hlavní důvod stagnace. To především kvůli komplexnímu, ale velice složitému politickému systému, který nastolila. Abychom si dokázali danou situaci představit, je potřeba tento politický systém krátce vysvětlit.
Samotná země je jakožto konfederace rozdělena na tzv. Federaci Bosny a Hercegoviny, ve které žijí převážně etničtí Bosňáci a bosenští Chorvaté, a Republiku Srbskou obydlenou bosenskými Srby. Obě entity mají vlastní vládu, parlament a pracují s vlastním rozpočtem. Některé ze svých pravomocí ovšem přenášejí na celostátní úroveň, která má též svůj parlament a své vedení v podobě Předsednictva BaH, které je nejvyšší státní institucí a skládá se ze tří zástupců dle národnostních skupin. Tito tři předsedové mají poté zatupovat zemi na mezinárodní scéně, rozhodovat o celonárodním rozpočtu či vykonávat rozhodnutí parlamentu. To vše ovšem musí proběhnout na základě shody daných tří politiků, ke které však nedochází příliš často, především kvůli různým nacionalistickým tlakům v pozadí. Z Bosny a Hercegoviny tak toto nastavení dělá zemi s velice nefunkčním státním aparátem. Představte si, že by se nad podobou státního rozpočtu či zaměřením zahraniční politiky měli dohodnout Petr Fiala, Andrej Babiš a Tomio Okamura. A znásobte to o desetiletí etnických sporů.
Již tak komplikované nastavení nyní došlo do slepé uličky.
