Na začátku roku 1997 se dal do pohybu zejména proces vedoucí k přijetí nových členských zemí včetně ČR do NATO. Ačkoli to neměl přímo v popisu práce, velvyslanec při EU Josef Kreuter ze své pozice nutně narážel na peripetie, tím spíš, že oba procesy – přistupování k NATO a k EU – byly logicky propojeny. Líčí velkou diplomatickou a politickou bitvu, která předcházela přijetí nových zemí do aliance, přičemž nešlo jen o to uchlácholit Rusko, ale také překonat odpor řady západoevropských členů. Byly to vesměs tytéž země, které blokovaly a brzdily rozšíření Evropské unie.
Kreuter je vypočítává a zvláštní pozornost věnuje Belgii, která byla velmi skeptická – vypráví to už proto, že se s jejími představiteli v hlavním městě Bruselu setkával nejčastěji. Zároveň měl pochybnosti, že českým politikům plně dochází, jak těžce se o naší účasti v obou organizacích musí bojovat a jak je nejistá. V této souvislosti upozorňuje na neblahý vliv názorů premiéra Klause i na jeho nepochopitelnou shovívavost vůči Rusku nebo třeba srbskému vladaři Miloševičovi. V první polovině roku 1997 se ustálila předpověď, že EU začne o rok později vyjednávat o členství se všemi kandidátskými zeměmi, ale pouze několik, maximálně pět, dostane šanci „rychlé trati“. Vedle Kypru, který to měl slíbené kvůli Řecku, se tam měly vejít ještě Česko, Maďarsko, možná Polsko, možná jedna baltská země. Slovensko určitě ne.
Zimní mlhoviny (leden-březen 1997)
Pár dní před vánoci roku 1996 se v Praze Jan Kalvoda vzdal svých funkcí. Václav Klaus pohrozil vystoupením z koalice poté, co Josef Lux podpořil návrhy ČSSD na zkrácení věku pro odchodu do penze. Těsně před koncem roku 1996 začaly opravdu tvrdé mrazy. V Namuru dokonce zamrzla Meuse a 1. ledna 1997 bylo v Bruselu nevídaných -18 stupňů Celsia. V objetí zimy se ocitla celá Evropa. Začátkem roku 1997 přišly z Prahy zprávy, že se prezident Havel znovu oženil, že někdo spáchal atentát na Josefa Luxe a po Janu Kalvodovi se novou ministryní spravedlnosti stala jistá Vlasta Parkanová. Závažnější bylo, že Kypr nahlas zvažoval, že nakoupí ruské raketové systémy. Náš vstup do NATO i EU to mohlo zkomplikovat. S ostražitostí jsem četl, že kancléř Kohl jednal v Moskvě. Německo i Francie se ve svých dějinách občas nechaly Ruskem fascinovat, na rozdíl od obezřetnější Velké Británie. Rusko také začalo hrozit, že odplatou za budoucí rozšíření NATO do střední Evropy se sjednotí s Běloruskem a přestane dodržovat smlouvu SALT II.
Nizozemí bylo rozhodnuté, že s unijní mezivládní konferencí za svého předsednictví konečně pohne. Velká Británie však už rok efektivně její postup blokovala, nejviditelněji v otázce kompetencí Europolu. Premiér John Major byl pod tlakem euroskeptického křídla Konzervativní strany. V Bruselu panoval nicméně pocit, že ani předpokládaný vítěz květnových britských voleb, Labour Party, nebude ve své „evropské“ politice povolnější a také se bude stavět proti přechodu dalších národních kompetencí ke spolurozhodování ve společných unijních orgánech.
Před polovinou ledna, po třech týdnech mrazů, které pro žijící generace Belgičanů byly unikátní zkušeností, teploměr v Bruselu poprvé povylezl nad nulu. Generál Lebeď, hlavní Jelcinův politický soupeř a očekávaný nástupce, „doporučil“ Jelcinovi, aby odstoupil. Srbský Miloševič, nepochopitelně obhajovaný Václavem Klausem, stále odolával a jen pomalu ustupoval pod tlakem masových demonstrací v bělehradských ulicích. Jeden z nejodpornějších a nejmazanějších politiků konce století, původem bankovní úředník.
14. ledna před obědem mne k hodinovému rozhovoru konečně přijal komisař Thibault de Silguy, který měl v Santerově Komisi na starosti makroekonomickou politiku a přípravu měnové unie. Nepříliš vstřícný francouzský aristokrat, absolvent prestižní École Nationale d’Administration, byl v minulosti i generálním ředitelem několika francouzských polostátních koncernů. Schopný manažer, ale, jak se mi zdálo, bez širšího rozhledu. Do Komise ho prý prosadil premiér Balladur, tehdy jako jednoho ze dvou „francouzských“ komisařů, aby zde vyvažoval socialistku Édith Cressonovou. Chtěl jsem se od něj dozvědět o přípravě společné měny něco navíc k tomu, co už jsme věděli. De Silguy znal Klausovy skeptické názory na celý projekt. Mezi řádky jsem cítil, že považuje ČR za zemi bez větších ekonomických problémů a účastníka první vlny budoucího rozšíření EU. Měl celkem jasno o budoucí dělbě kompetencí mezi Evropskou centrální bankou a národními bankami.
Překvapilo mne ale, nakolik byl na počátku roku 1997 v jeho interpretaci projekt měnové unie pořád ještě nedomyšlený. Nebyl schopen mi říci, který cíl bude ECB svou měnovou politikou sledovat (kurs měny, pohyb cenové hladiny, objem peněžní masy), které instrumenty bude preferovat (povinné rezervy komerčních bank, výše svých diskontních, lombardních nebo jakých sazeb, či vlastní operace na volném trhu). De Silguy nebyl ani příliš výřečný v odpovědích na otázky o (podezřelém) francouzském návrhu na vytvoření Rady stability a růstu. Zřejmě si ani příliš nepřipouštěl, že konkurenceschopnost ekonomik zemí společné měny může utrpět, začne-li se euro stávat žádanou mezinárodní rezervní měnou. A už vůbec ne základní problém: jak budou v měnové unii fungovat ekonomiky systémově a strukturálně odlišné, které se chovají a reagují každá jinak. Dokázal jsem si představit, že zainteresované členské státy nakonec „zdoktorují“ své statistiky a vytvoří jednotnou měnu podle projektu Maastrichtské smlouvy. Nedokázal jsem si ale představit, že bude euro, sdílené nestejně reagujícími ekonomikami, bez větších potíží fungovat řadu let. Harmonizace národních fiskálních politik by nestačila, bylo by třeba nějak „zharmonizovat“ kde co – až po odlišné sociálně-politické tradice jednotlivých účastnických zemí.
Večer vystoupil v Institut Royal des Relations Internationales generální tajemník NATO Javier Solana na téma „Aliance a její vstup do 21. století“. Znovu zopakoval, že rozšíření NATO je nevyhnutelné. V následné diskusi se samozřejmě z auditoria ozval belgický hlas, který „měl starost“ o to, zda budoucí noví členové nebudou mít náhodou méně povinností a závazků než členové dosavadní. Znovu jsem si uvědomil, jak může být pro nás nebezpečný jakýkoliv „příliš laciný“ vstup do NATO. Naším protihráčem v této hře bylo nejen Rusko, ale i některé členské státy NATO, které si dobře uvědomovaly své případné budoucí závazky vůči budoucím novým členům. Jakýkoliv „opt-out“, výjimka z povinností (například z povinnosti mít na svém území vojenskou infrastrukturu NATO), by se nám mohla krutě vymstít v případě, že by někdy šlo skutečně do tuhého: někteří alianční partneři by hledali důvody a záminky, jak svým závazkům solidarity nedostát. Třeba proto, že není na místě potřebná infrastruktura. Nikdo neposílá rád vlastní vojáky do války jen kvůli tomu, že to potřebuje spojenec.
Solana se před přednáškou tradičně, jako každý řečník, setkal s těmi velvyslanci, kteří přišli. Už předtím jsem si s ním mohl stisknout ruku v době, když byl „jen“ španělským ministrem zahraničí v Gonzalesově vládě. Je paradoxní, že ve svém politickém mládí byl jako člen socialistické strany odpůrcem vstupu Španělska do NATO a zastáncem referenda o této otázce. To naštěstí pro Španělsko dopadlo pozitivně, také Solana změnil své názory a nakonec se po Manfredu Wörnerovi stal generálním tajemníkem NATO.
Dobrý známý Tom Spencer, poslanec Evropského parlamentu za britskou Konzervativní stranu a předseda „evropské“ části Parlamentního výboru přidružení ČR-EU (po nijak přínosné Ludivině Garcíi Arias), byl na základě tradičního „koňského handlu“ zvolen do vlivné funkce předsedy Výboru pro bezpečnost, obranu a zahraniční záležitosti Evropského parlamentu. Předtím na této židli seděl ministr zahraničních věcí v Aznarově španělské vládě Abel Matutes. Na základě podobného „kuhhandlu“ byl novým předsedou Evropského parlamentu po německém sociálním demokratovi Hänschovi na další dva roky zvolen španělský právník José-Maria Gil-Roblés.
Nejvyšší parlamentní funkce se už léta přesunovala výlučně mezi hlavními německými (CD a SPD) a španělskými (liberálové a socialisté) stranami, k nelibosti ostatních. Poslanci z ostatních zemí se nikdy na žádném kandidátovi neshodli. Volbě nového předsedy Evropského parlamentu předsedal jeho nejstarší člen, roku 1912 narozený Dr. Otto von Habsburg, arcivévoda a následník již neexistujícího trůnu, kterého i republikáni v Evropském parlamentu oslovovali titulem „Monseigneur“. Jako by se touto „předsednickou“ anekdotou opět vynořoval staletý celoevropský mocenský vliv habsburské dynastie. Rok předtím jsem s ním měl zajímavý rozhovor, i když jsem měl instrukci se mu „sice nevyhýbat, ale ani jej nevyhledávat“. Von Habsburg loboval za sudetské Němce, ale víc za Maďary a jejich stát. Maďarsky jsem ho slyšel i plynně hovořit. Neméně dokonale se i v tomto vysokém věku vyjadřoval také francouzsky, anglicky a italsky. Samozřejmě německy. Česky nikoliv, i když byl vlastně počat v Brandejse, což on dobře věděl.
