Josef Kreuter v této kapitole líčí klíčové období českého vyjednávání o vstupu Česka do EU, kdy už nešlo o to, zda k rozšíření Unie dojde, ale za jakých podmínek pro tu kterou zemi. České straně její ambice významně komplikovalo Rakousko, a to jak neustálým otevíráním otázky Benešových dekretů a nesmyslnými požadavky na jejich „zrušení“, tak úporným bojem proti spuštění jaderné elektrárny v Temelíně, což byla zejména úlitba domácímu rakouskému veřejnému mínění. Problémy měla česká strana také v dalších klíčových vyjednávacích kapitolách.
Pravidelná hodnotící zpráva Evropské komise byla sice pozitivnější než ta předchozí, ale přesto dost kritická na to, aby ČR zařadila až do třetí skupiny zemí usilujících o vstup do EU, což byl pro někdejšího premianta značný pokles. Kreuter to přisuzuje zejména českému amatérismu, a to jak státní správy, tak, zejména, Zemanovy vlády. Sílil v něm v té době pocit, že Zemana a jeho tým vstup do EU vlastně ani moc nezajímal. Ministři si počínali nekompetentně, Kavan svými kroky nejednou přímo škodil.
Kreuter vyslovuje kacířskou myšlenku, že celá tato stěžejní fáze přístupových rozhovorů, která probíhala právě v tomto období, byla zvládnuta převážně jen díky nasazení a ambicióznosti hlavního vyjednavače Teličky a soustředěné práce malé skupiny lidí, do které patřil také on. Zatímco politikové proces bojkotovali nebo ignorovali, břemeno práce odvádělo pár desítek diplomatů s asistenty a hrstka schopných expertů ostatních orgánů státní správy. Po náročném summitu EU v Nice, kde se Unie na dlouho odvrátila od nadnárodního směřování a potvrdila mezivládní koncept integrace, se otevřely dveře pro východní rozšíření EU. Vše bylo hotovo pro velké vyjednávací finále.
Trápení s Rakouskem (od července 2000 do března 2001)
V červenci, poté, co začal ČEZ zavážet palivo do Temelína, vznesla proti tomu na jednání Rady pro všeobecné záležitosti EU stížnost rakouská ministryně zahraničí. Odpoledne 11. července jsem byl přítomen jednání s bývalým rakouským vicekancléřem Erhardem Busekem, s nímž jsem se znal už z jiných příležitostí a s nímž bylo možné mluvit velmi otevřeně, věcně a rozumně. Byl to typ osobnosti vědoucí, zkušené, chápající, velkorysé a vynalézavé, která české politice scházela. Rakousko jsem tehdy vnímal jako zemi dvou tváří – jednu nesmiřitelného protivníka, a druhou – kolegy, nabízejícího pomoc. Rakouští politici se museli tehdy vyrovnávat jak s většinově „protiatomovým“ domácím veřejným míněním, tak s novou vnější politickou izolací. Potřebovali tedy i zahraniční spojence a hledali je u svých bezprostředních sousedů. Busek nám radil, abychom byli ve všem, co se týká Temelína, navýsost transparentní. Nabízel i pomoc při jednání s EU.
Do Prahy přijel německý státní ministr pro evropské záležitosti Zöpel. Znovu tlumočil německý názor, že rozšíření „na východ“ nemá pro Německo smysl bez vstupu Polska a ČR, „jen Estonsko nestačí“. Podstatné ale bude, říkal, aby Francie po skončení svého předsednictví EU přistoupila na revizi nákladné společné zemědělské politiky. Němcům se v té době podařilo doma prosadit významnou daňovou reformu, která pak ve svých důsledcích uvolnila v zemi prostor pro ekonomický růst. V evropských záležitostech se však věci komplikovaly. Ze všech členských států, včetně Německa a Francie, k představě, že by členské státy koncem roku v Nice našly o dalším způsobu fungování Unie pro všechny přijatelný kompromis, zaznívaly čím dál skeptičtější hlasy. Nikdo neměl zájem ustoupit ani v otázce počtu členů kolegia budoucí Komise, ani zda a kam rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou, ani v jiném vážení hlasů při hlasování. V tomto světle se nejevily optimisticky ani perspektivy závěru našich přístupových jednání.
Kromě dělící linie mezi velkými a malými členskými státy se objevovaly četné další, i mezi staršími a novějšími členy. Členské státy dělily i další zájmové konfigurace. Ministrovi jsem předal svůj čerstvě vypracovaný analytický text o francouzské politice ve vztahu k EU a jejímu rozšiřování. Komise změnila v té době i svého hlavního vyjednavače pro jednání s ČR. Místo Michaela Leigha nastoupil mladší Nizozemec Rutger Wissels, který nás sice znal, ale se zemí jako takovou měl podstatně méně zkušeností než Leigh.
Uprostřed léta se mi podařilo mít souvislý měsíc dovolené. Cestovali jsme s rodinou po známých nebo ještě neobjevených místech Čech, stýkal jsem se s dlouho zanedbávanými kamarády a příbuznými. Ukázal jsem svým nejbližším ne tak vzdálenou půvabnou rakouskou cestu od Krems po Melk, nicméně největšími zážitky pro mne byly ty z Čech – které jsem si mohl osahat vlastníma nohama či rukama.
Večerní pohled z Ralska, kam se půlstoletí nesmělo, velkolepé divadlo, jehož hlavními herci byly okolní mlčenlivé tmavé kopce a lesy proti večernímu nebi. Hledání skalního převisu na Malém Bezdězu, lesy v Posázaví, putování líbeznou středočeskou krajinou z Vrchotových Janovic Sidonie Nádherné do Benešova, náhodné setkání s Míreou a Adélkou v Selské rokli a její pokračování v Máchově jezeře a na Nové Skalce, objevování západočeského hradu Roupova a jeho majitelů, kostela v Polni u Klatov, kde jsme mohli vidět už jen reprodukci obrazu madony Lucase Cranacha, protože zloději ukradli i kopii, která tam visela. Čimelice, znovu Ralsko, jehož hradní zříceninu stále ještě „zdobily“ nápisy v azbuce (kupodivu jen decentní sdělení typu, že tu sloužil nějaký Voloďa ze Saratova, žádné sprosťárny či kosočtverce).
Přednášel jsem pro Diplomatickou akademii našeho ministerstva, o politice v Evropě z níž teď hrozilo, že se znovu vynoří stará mapa stále se svářící Evropy. Přípravu přístupových jednání s EU na naší straně komplikovala některá resortní ministerstva, která přicházela s opožděnými požadavky na další žádosti o přechodná období. Přelom srpna a září jako vždy znamenal poradu velvyslanců, na níž první den promlouvali politici. Při hodinovém čteném projevu vlastního ministra jsem asi pětkrát skoro usnul. Ministr financí Mertlík vysvětloval makroekonomickou situaci a stav státního rozpočtu. Premiér Zeman, který právě za odpudivou akci „Olovo“ veřejně obvinil dva redaktory Dnes, sršel cynickou asertivitou. Po velvyslancích chtěl, aby dohazovali zahraniční investory, získávali odbyt pro české firmy a deblokovali staré pohledávky, na vše ostatní se prý mohou vykašlat.
Začátkem září se naše vztahy s Rakouskem přiostřovaly, rakouští aktivisté začali blokovat hraniční přechody, kancléř Schüssel v dopise Zemanovi pohrozil, že Rakousko zablokuje naše přístupová jednání v kapitole Energetika. Rakušané si vynutili i urychlenou proceduru v Evropském parlamentu k projednání rezoluce k Temelínu. Obojí se pak skutečně stalo. Rakušanům začal nahrávat i náš ministr životního prostředí Kužvart a v Černínu zavládl pocit bezmoci. Ministr Kavan nebyl schopen dát jasnou politickou linii, jedna porada střídala druhou, ministr chtěl postupovat prostřednictvím labouristů v Evropském parlamentu, a dokonce chtěl nabídnout Rakušanům nějakou kompenzaci, třeba v podobě nějaké konference v Bruselu. Tragikomedie vyvrcholila, když pružný Verheugen se v interview pro Süddeutsche Zeitung vyjádřil, že by se v Německu mělo o vstupu ČR a dalších států do EU uspořádat referendum. Naštěstí to vzbudilo nesouhlas většiny západoevropských politiků a seriózního tisku. 12. září čtrnáct členských států své politické sankce vůči Rakousku zrušilo, ve zmateném Černínu jsme se to dozvěděli až z ranních novin. Naši situaci to však nijak nezlepšilo.
Ropa Brent byla v té době za vysokou cenu 36,5 dolarů za barel. Na okraj Rady přidružení se v Bruselu, v podstatě na můj popud, sešel Kavan s Védrinem a informoval jej o našich problémech s Rakouskem. Premiér Zeman byl nucen zrušit svou cestu do USA po upozornění Američanů, že její program organizoval také jistý Jedlička s nepřijatelně pestrou minulostí.
Ve třetí zářijové dekádě se v pražském Kongresovém paláci sešlo výroční zasedání Rady guvernérů Mezinárodního měnového fondu. Na jeho okraji se na pražském velvyslanectví Německa v tichosti dohodli ministři financí a guvernéři centrálních bank zemí G7 na intervenci ve prospěch eura. Pokles této zatím bezhotovostně užívané společné měny se zastavil na úrovni 0,88 USD, i světová cena ropy klesla na 30 USD.
Do jedné sekce zasedání MMF pozvali i mne. Vystoupil jsem asi před stovkou posluchačů s tezí, že přebírání unijní legislativy je jen jednou z našich priorit, ale některé její partie mají pro nás nákladné důsledky a plnění „kodaňských kritérií“ vede ke konfliktu cílů a politických priorit. Šlo mi i o to, že některé partie unijního acquis nastolovaly příliš welfare state, pro nějž jsme neměli ani hmotné zdroje, ani politické důvody. Měl jsem problém se do silně opevněného pankráckého Pakulu vůbec dostat, i když hlavní útok chaotů a anarchistů z celé Evropy na pankrácký kopec se uskutečnil až o dva dny později a vedl k doposud nevídaným kraválům, vandalismům a přerušení železniční dopravy na hlavní trati pod Vyšehradem. Nad Prahou se tehdy vznášel kouř požáru a jekot sanitek a hasičských a policejních vozů. Veřejnost po dlouhé době fandila zaskočené policii.
Krátce poté jsem s Jardou Zajíčkem doprovázel Teličku do Vídně za generálním tajemníkem spolkového ministerstva zahraničí (knížetem) Albertem Rohanem. Podařilo se tam změnit jednání expertů o Benešových dekretech, které Rakušanům Kavan neprozřetelně slíbil, a které Rakušané požadovali, na konferenci s mnohem širším záběrem. Dohodlo se také, že Temelín nebude spuštěn před podpisem dohody o odškodnění nuceně nasazených za války a před setkáním zástupců obou parlamentů. Večer jsem ještě na ambasádě dlouho mluvil s Grušou o tom, proč a jak nás Rakušané nemají rádi. Gruša tvrdil, že rivalita se táhne již od bitvy na Moravském poli. Do Vídně jsme pak zajeli se ženou a dcerou za pár dní ještě jednou, soukromě. V Horním Belvederu se totiž konala velká výstava vybraných děl Gustava Klimta. Jeho uhrančivé portréty žen jako by napovídaly, že Klimt, který se jim nijak nevyhýbal, jim spíš nedůvěřoval a viděl v nich ničivou sílu, které je třeba se obávat.
