Pro svobodomyslné Čechy a Slováky žijící v tuhé normalizaci představovalo Polsko sedmdesátých a osmdesátých let okno na Západ. Konaly se tam kvalitní hudební, filmové a divadelní festivaly, vycházely překlady v Československu nedostupných knížek, polští odpůrci režimu se organizovali v několika protirežimních hnutích, největší z nich byla Solidarita. Čeští disidenti, oslněni polským protikomunistickým hnutím, iniciovali na konci sedmdesátých let setkání českých a polských disidentů na hranicích a dohodli tajnými kódy místa v horách, kde si disidenti vyměňovali samizdaty.
Václav Havel vytáhl z batohu láhev Staré myslivecké s růžolícím obličejem hajného na etiketě a podal ji Jacku Kurońovi, spoluzakladateli Výboru na obranu dělníků a později poradci Lecha Wałęsy. „Socialismus s lidskou tváří se v Československu vytvořit nepodařilo, ale kořalka s lidskou tváří v této zemi existuje,“ zasmál se Havel. Počasí se povedlo - bylo slunečno, 28. července 1978. Vyjma obou jmenovaných se na prvním ilegálním setkání českého a polského disentu sešli Marta Kubišová, Jiří Bednář, Tomáš Petřivý, Adam Michnik, Jan Lityński a Antoni Macierewicz, který přišel na místo schůzky jako poslední́, protože čekal na vytištění nového čísla samizdatového časopisu Głos, který chtěl ostatním ukázat.
