Pomoc ohroženým dětem musí i nadále poskytovat pěstouni společně s dětskými centry a domovy. Jednostranná preference některého z typů péče o ohrožené děti by podle odborníků mohla zhoršit ochranu dětí a zúžit možnosti řešení jejich konkrétní situace. Ministerstvo práce o sociálních věcí totiž pořád uvažuje o úplném zrušení dětských domovů.
Zlepšení a změny současného systému ochrany dětí by se ale podle zástupců pěstounů, dětských center a dětských domovů, ale i opatrovnických soudů, psychologů a sociálních pracovníků, kteří se nedávno sešli na odborném semináři v Senátu, měly týkat zejména fungování přechodných pěstounů. „Nerušme to, co funguje! Dobře fungující systém ochrany ohrožených dětí by měl nabízet širokou škálu pomoci, která musí být zaštítěna skutečnými odborníky. Debata o případných změnách musí být vyvážená a nesmí být zkratkovitě zužována na spor mezi zastánci pěstounské a ústavní péče. Takový spor neexistuje,“ uvedla senátorka Jitka Chalánková, podle které právě taková setkání, výměna praktických zkušeností a sdílení konkrétních případů dětí mohou přispět k debatě, která bude respektovat nejlepší zájem dítěte a nebude zatížena jednostrannými recepty nebo ideologií. „Je třeba odmítnout neustálý tlak na transformaci systému za každou cenu. Osudy dětí nelze nasoukat do jedné šablony. Politici a odborníci by měli ve vzájemné součinnosti sledovat výhradně zájem dítěte, který se může v individuálních případech lišit,“ říká senátorka Jitka Chalánková, která se ohroženým dětem věnuje dlouhé roky.
Preferování přechodných pěstounů na úkor dlouhodobé pěstounské, či ústavní péče nerozumí také dlouholetý ředitel Dětského centra pro ohrožené a postižené děti ve Znojmě Milan Špaček. „Dítě, které se náhle ocitne v situaci, kdy je vytrženo z rodiny, z prostředí, které je mu vlastní, má velmi traumatizující zážitek. Vší silou se upíná k naději, že se tento, pro něho nenormální stav, znovu vrátí zpět a bude se moci vrátit domů. Pro něj cizí lidé ho odvedou a předají cizím lidem, kteří mají co? Simulovat rodinu?“ říká Špaček s tím, že když se dítě ocitne v cizím bytě, kde nic nezná, v péči lidí, které vidí poprvé, jen těžko se může cítit dobře a zapomenout, že není doma.
„Podle praxe v profesionálních pěstounských rodinách tam dítě je určitou dobu, pak by zase mělo jít do dalšího cizího bytu k jiným cizím lidem, zase se muset orientovat v pro něho neznámém prostředí často velmi odlišném od toho na co bylo zvyklé. Tato simulace rodinného prostředí, podle mého názoru, jen prohlubuje zmatek v hlavě dítěte, vytváří nejistotu, zda vůbec někdy nastane možnost vrátit se domů ke svým rodičům. Traumatizace dítěte se prohlubuje, mohou se objevit poruchy psychiky, odmítání, mutismus, nebo agresivní reakce,“ vysvětluje Špaček.
