Čeští vojáci nastupovali do rakouské armády během 1. světové války celkem spořádaně, odpor byl spíše výjimečný. Do legií pak často vstupovali hlavně kvůli tomu, aby se co nejdříve dostali domů. O všeobecné volební právo se sice dlouhodobě bojovalo, že by ale zajímalo úplně všechny a automaticky se pak také k volbám vydali, rovněž není pravda. Stejně jako to, že by v 19. století všichni začali mluvit česky a přihlásili se k českému národu. To jsou jen některé z mýtů, které vyvrací nedávno vydané Dějiny Česka, za nimiž jako editoři stojí profesoři pražské filozofické fakulty Jan Klápště a Ivan Šedivý.
Pro hodně lidí patrně nebudou Dějiny Česka, vydané v prestižní edici Nakladatelství Lidové noviny Dějiny států, úplně příjemným čtením. Pokud bychom totiž měli najít jednu charakteristiku, která kapitoly pojednávající o českých zemích od časů Velké Moravy až téměř do současnosti spojuje, mohli bychom jmenovat snahu o demýtizaci našich národních dějin.
Vzhledem k tomu, že se v současnosti řada historických paralel používá v poslední době úplně nevhodně, často z neznalosti jejich původce, ale i adresátů, jimž jsou jeho slova určena, je to jen dobře.
