Bylo slunné srpnové odpoledne. Angela Merkelová vystupovala ze své limuzíny BMW 7 v saském Heidenau, ustaraná, ve svém typickém (tentokrát šedém) kalhotovém kostýmku a tvářila se vážně. Pozdravila se spolu se starostou, zemským premiérem a za doprovodu ozbrojenců zamířila k azylovému centru. Byl rok 2015. Přes německé hranice proudily denně nekontrolovaně tisíce migrantů a německá kancléřka, dosud nebývale oblíbená, na to příliš nereagovala. Zažívala největší zkoušku své kariéry a do té doby k tématu v podstatě mlčela.
„Jděte domů!“, „Cizince nechceme“, „Jste zrádkyně“ křičely na ni davy protestujících. Migrační vlnu vnímaly jako kolosální problém, před kterým se podle nich Merkelová schovávala. Kde je, se podle tvůrce biografie nejmocnější ženy Evropy tou dobou ptali už i její přátelé. Všichni chtěli reakci, ale ta je nakonec zřejmě ještě víc překvapila.
„Vítat lidi, kteří utíkají před tyranií, je součást toho, jací všichni jsme,“ řekla tehdy na improvizovaném pódiu na jihu Německa. Pak se odmlčela, zvedla oči, zamhouřila je do slunečních paprsků a pronesla: „U nás nemá místo tolerance vůči těm, kteří nejsou ochotni pomáhat, když je pomoc správná a humánní.“
