Ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy Aleš Gerloch vyvolal bouři, když navrhl, aby se do Ústavy ČR včlenila pasáž, že Česká republika je vlastí Čechů. Nyní říká, že negativní reakce jej překvapili. Upozorňuje, že nedokážeme odlišit vlastenectví a nacionalismus, což je chyba. Zda celý problém stejně vnímají i voliči, se sám přesvědčí už v prvním kole senátních voleb. Kandiduje na Praze 4.
V podstatě celou profesní kariéru se věnujete ústavnímu právu. V poslední době se často hovoří o tom, že politici se chovají protiústavně, zejména pak prezident Zeman? Stal se z Ústavy ČR skutečně bezcenný cár papíru?
To si nemyslím. Ústava v některých případech stanoví konkrétní podmínky, lhůty atd. V jiných případech však ústavní úprava není takto striktní. Např. ve známém sporu o jmenování, resp. nejmenování ministra zahraničních věcí Ústava stanoví, že prezident republiky jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády a pověřuje je řízením jednotlivých ministerstev. Je tedy jasné, že nemůže jmenovat nikoho členem vlády bez návrhu předsedy vlády, z textu však jednoznačně neplyne, že by musel každému návrhu předsedy vlády vyhovět. Pokud by tak tomu mělo být, příslušný čl. 62 by vyžadoval zpřesnění v tom smyslu, že prezident republiky návrhu předsedy vlády musí vyhovět. Současná úprava umožňuje i odmítnutí návrhu. Jde o důvody, proč se tak stane a zda je předseda vlády, který dle Ústavy vládu sestavuje, bude takový postup akceptovat. Prezident republiky je jedním z ústavních orgánů, jehož pravomoc musí být respektována, možné oslabení jeho pravomoci vyžaduje ústavní změnu. Obdobně se již delší dobu hovoří o tom, že není na místě, že samostatně jmenuje guvernéra, viceguvernéry a další členy Bankovní rady. Opět toto plyne z Ústavy, není to svévole, pokud bychom chtěli tuto pravomoc omezit je nezbytná změna Ústavy kvalifikovanou většinou poslanců a senátorů, atd.
Pokud politici vykládají Ústavu velmi volně, není čas jí aktualizovat?
Je třeba odlišit případy dezinterpretace jednoznačného textu Ústavy od případů, kdy text takto jednoznačný není. Kupříkladu Ústava jednoznačně stanoví, že pro přehlasování veta prezidenta republiky nebo Senátu v legislativním procesu je třeba nejméně nadpoloviční většina všech poslanců. V tomto a obdobných případech není žádný prostor pro uvážení. Jindy Ústava takový prostor dává /viz. otázka č. 1/. Je otázkou, zda je na místě vše upravit zcela jednoznačně, protože ústavní normy mají počítat s různými situacemi a právě taková jednoznačná úprava by se mohla v konkrétní politické a společenské situaci ukázat jako příliš omezující.
Ostatně vy sám jste navrhl, aby se v Ústavě objevila proklamace, že Česko je vlastí Čechů. Sklidil jste za to i kritiku. Kdy se stalo, že pojem vlastenectví má negativní konotace?
Samotného mne to překvapilo, myslel jsem si, že jde o samozřejmost. Je jasné, že Česká republika by neexistovala, kdyby neexistoval český národ. Je přitom třeba odlišit vlastenectví a nacionalismus. Vlastenectví je založeno na kladném vztahu k vlastnímu národu, jeho historii, kultuře, jazyku, při uznání respektu k jiným národům a nutnosti vzájemné spolupráce národů v Evropě i ve světě. Nacionalismus naproti tomu zdůrazňuje specifickou roli jednoho národa a jeho nadřazenost nad jinými národy. To samozřejmě nemám na mysli, avšak myslím si, že budoucnost Evropy a celého světa je možná jen ve spolupráci všech národů, tak jak to vyjadřuje název v roce 1945 vytvořené Organizace spojených národů.
Máte obecně pocit, že v integrované Evropě hrozí rozmělnění národních identit?
Právě jde o to, že by to měla být skutečná jednota v rozmanitosti, tak jak zní základní heslo Evropské unie. Tedy jednota rozdílných národů, národních států, které spolupracují na principech subordinace a proporcionality, tj. společně řeší jen ty otázky, které lze efektivněji zvládnout na nadnárodní úrovni, než na úrovni jednotlivých států či regionů. Nadměrná byrokratická centralizace může být stejnou hrozbou pro myšlenku jednotné Evropy jako jednostranné nacionalistické tendence.
Vaše kandidaturu trochu působí, že vám s politiky dochází trpělivost. Je to ten hlavní důvod, který vás přivedl úvahám o vstupu do politiky?
Hlavní otázkou je, zda s politiky mají trpělivost občané. Politické strany mají reprezentovat zájmy občanů a je otázkou nakolik tuto roli naplňují. Dvoukomorový systém našeho Parlamentu navíc počítá s tím, že Poslanecká sněmovna je stranická, založena více na konkurenci politických zájmů, reprezentovaných různými politickými stranami a hnutími, zatímco Senát, kam kandiduji, je určitou komorou reflexe, založen spíše na kooperaci osobností, které nejsou tak stranicky vyhraněné.
