Místo odvodu všech branců si Švédsko vybere v populaci jen některé mladé lidi a ty odvede na vojnu, zatímco ostatní zůstanou doma. I když se takový model povinné vojenské služby může někomu zdát krajně nespravedlivý, nedávno se o něm uvažovalo i v Česku a hodlá se jím inspirovat i sousední Německo. Švédský způsob náboru nedostatkových sil do armády se totiž ukazuje jako mimořádně efektivní.
Podstata švédského modelu povinné vojny spočívá v představě, že když jde o obranu státu, musí jít i některé demokratické teze o rovnosti před zákonem stranou.
Švédsko – stejně jako dříve Česko ke konci roku 2004 – povinnou vojnu v roce 2010 pozastavilo, ale už o sedm let později (tedy ještě dávno před válkou na Ukrajině) ji z důvodu nedostatku lidí v profesionální armádě obnovilo. Ovšem už v jiné formě.
Nový model vojenských odvodů spočívá v tom, že si armáda vybírá „to nejlepší“, co jí mladá populace v daném ročníku nabízí. Všichni mladí lidé, muži i ženy, musejí povinně vyplnit vojenský dotazník.
V něm se jich armáda vyptává na jejich studijní zaměření, zájmy a koníčky, životní situaci, výhledy do budoucna. Po vyhodnocení odpovědí a mnoha dalších kritérií, včetně fyzické připravenosti, si pak pozve část mladých do užšího kola a v něm vybere ty, kteří musejí na vojnu.
Příkladem může být třeba loňský rok: Ze 110 tisíc Švédů, kteří dosáhli plnoletosti, vybrala armáda 28 tisíc mužů a žen, vhodných k vojenské službě. A z nich pak určila 8 tisíc, kteří na povinnou vojnu, trvající v závislosti na zařazení 9 až 15 měsíců, skutečně nastoupí. Pokud odmítají zbraň z důvodu svědomí, mohou si vybrat službu beze zbraně (jako bývala u nás tzv. civilní služba).
Tento švédský systém odvodů se ukazuje jako vysoce účinný. Nezatěžuje společnost tím, že by na vojnu museli jako dříve všichni mladí, ale vybírá z nich pouze ty, které aktuálně potřebuje a kteří doplní v požadovaném počtu stavy profesionální armády.
Jde ovšem také o to, zda tento model nepopírá princip rovnosti před zákonem, když na vojnu povinně odchází pouze malá část mladých, zatímco ti ostatní mohou místo vojenské služby studovat nebo cestovat po světě.
Drobnou útěchou pro vybrané vojáky v prezenční službě může být pouze fakt, že kromě jídla a „ubytování“ dostávají od státu i určitý „žold“ ve výši 14 euro (350 korun) na den.
Zásadní otázkou zůstává, zda švédský způsob odvodu neodporuje lidským právům a rovnosti před zákonem
Kromě odměn ale Švédsko praktikuje i represivní postup. V posledních letech se většina těch, kteří jsou odvedeni na vojnu, hlásí do této služby dobrovolně, tedy i v dotazníku dává předem najevo svůj zájem vstoupit na rok do armády. Část rekrutů a rekrutek ale stát posílá do kasáren nuceně. A podobně jako se to dělo v Česku za socialismu, trestá odpírače vojny.
Podle švédské „mírové“ organizace Svenska Freds bylo v loňském roce odsouzeno do vězení 7 Švédů za to, že odmítli vojenskou službu nebo odvod. Dalších 41 lidí dostalo za stejný prohřešek pokutu. Jak se na zájmu či odporu branců k nástupu na vojnu projeví nedávný švédský vstup do NATO, se podle odborníků teprve uvidí.
Každopádně tou zásadní a již jednou zmíněnou otázkou zůstává, zda švédský způsob odvodu mladých rekrutů neodporuje lidským právům a rovnosti před zákonem. Přesně na tenhle problém narážejí i Němci, kteří by se švédským modelem rádi inspirovali, ale mají obavu z jeho právních důsledků.
Německý ministr obrany Boris Pistorius se nijak netají tím, že by chtěl vzhledem k aktuálním vojenským hrozbám znovu obnovit povinnou vojnu, pozastavenou v roce 2011, a ideální by byl podle něj právě přechod na švédský model. Pistorius už také Švédsko kvůli tomu v březnu navštívil.
I přes masivní kampaně se v mnoha evropských zemích nedaří přilákat do armády dostatek lidí
I Německu stejně jako Česku se totiž nedaří přes masivní kampaň přilákat do armády dobrovolně více profesionálních vojáků. Jenže jak upozorňují někteří němečtí právníci a lidskoprávní organizace, povinná vojna pro švédském vzoru by mohla narazit na německou ústavu.
Ta totiž stanoví, že „nikdo nesmí být nucen vykonávat určitou práci“. Výjimky jsou sice možné, ale ovšem pouze v „rámci běžného závazku veřejné služby, který je stejný pro všechny“. A je tedy velmi diskutabilní, zda tomuto článku ústavy odpovídá právo státu vybírat na povinnou vojnu jen některé mladé lidi, zatímco ti další zůstanou doma.
V Německu naráží navíc zavedení švédského modelu také na fakt, že brannou povinnost (na rozdíl od Švédska i Česka) tady nemají ženy.
Na druhou stranu i tato „německá komplikace“ dala i jiným státům návod na to, jak švédský model zavést. Už v roce 2002 Evropský soudní dvůr (ESD) odmítl projednávat stížnost Němce, který si stěžoval na to, že povinná vojenská služba „pouze pro muže“ porušuje směrnici EU o rovnosti žen a mužů v pracovním životě.
Soudci ESD však podání odmítli po roce projednávat s tím, že EU nemá pravomoc regulovat základní otázky národní obrany v jednotlivých státech unie, ty zůstávají záležitostí členských států. Jinými slovy: pokud jde o národní obranu, mohou jít stranou i některá pravidla genderové a jiné rovnosti, která jsou jinak v unijním právu nedotknutelná.
A ani Švédsku tak nikdo z Bruselu či Štrasburku nemůže zakázat, aby z mladé populace, která právě dosáhla osmnácti let, vybralo do povinné vojenské služby pouze některé, zvlášť vhodné jedince.
I v Česku se na ministerstvu obrany před několika lety zvažoval v souvislosti s úvahami o obnovení povinné vojny švédský model. „Tehdy to ale také naráželo na obavy z možných právních problémů,“ vysvětluje pro INFO.CZ plukovník v záloze Pavel Ťulák, bývalý ředitel odboru obranných příprav na Generálním štábu Armády ČR.
Podle Ťuláka přitom teze o tom, že cílený výběr mladých lidí do služby v armádě odporuje rovnosti před zákonem, nejsou přesné. I za socialismu a následně v prvních letech po revoluci rukovala na vojnu jen část rekrutů, další se vojně dokázali vyhnout, resp. si zvolili civilní službu.
A otázkou zůstává, zda byl takový systém spravedlivější, než kdyby si armáda z celé populace mladých cíleně vybrala jen tu část, kterou právě potřebuje a která má ke službě předpoklady. „Pokud jde o obranu země, vždycky zůstane v pravomoci státu, koho k té obraně nebo přípravě na ni povolá. A úplně spravedlivý výběr to asi nemůže být nikdy,“ shrnuje Ťulák.
