Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda v rozhovoru pro INFO.CZ vzpomíná na jednoho ze spoluzakladatelů strany Miroslava Macka, který ve středu zemřel. Bylo mu 79 let. Podle něj to byl především liberál starého střihu, který dokázal pregnantně formulovat politickou myšlenku nebo vizi.
Zemřel Miroslav Macek, jeden ze spoluzakladatelů ODS. Jak na něj budete vzpomínat?
Mirek Macek byl určitě výraznou tváří 90. let minulého století. Byl to autentický liberál starého střihu v tom smyslu, ať si každý hledá své štěstí podle svých preferencí. A byl také velkým zastáncem svobody.
Macek se angažoval v Občanském fóru, za které byl na začátku roku 1990 kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Následně byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Jaká byla jeho role při vzniku ODS?
Většinu času, kdy byl Miroslav Macek místopředsedou ODS, jsem já působil ještě v KDS. Jisté ale je, že byl výrazný spolutvůrce politiky ODS v době dělení federace, stejně jako během ekonomické transformace.
A kromě toho to byl člověk s velkou láskou ke svobodě, a jak říkám, uměl také velmi pregnantně pojmenovat některé teze. Dokázal je formulovat tak, aby byly přitažlivé pro co nejvíc lidí. Byl v tom nedostižný. Například některé jeho výroky a projevy z kongresů ODS se staly památnými.
Osobně si ho vybavuji z časů opoziční smlouvy a pak především z období tzv. sarajevského atentátu, kdy se postavil jednoznačně na stranu Václava Klause…
On byl jediný z tehdejšího nejužšího vedení strany, kdo stál za Václavem Klausem. Spolu s tátou, se mnou a několika dalšími lidmi. Jmenovat mohu Přemka Sobotku a další. S nimi jsme pak dávali dohromady většinu, bez čehož by se nám nepodařilo vyhrát slavný kongres ve prospěch Václava Klause. A myslím, že to tak bylo správně. Miroslav Macek byl v tomto období hodně aktivní.
Jak vlastně zpětně vnímáte generaci zakladatelů ODS, generaci, která postupně odchází? A tedy také generaci politiků, mezi něž Miroslav Macek patřil?
Určitě do ní patřil. Zčásti to byla generace politiků, kteří vzešli z disentu. Václav Havel, táta, Honza Ruml a mnozí další. A pak tam byli osobnosti, které se vynořily – abych tak řekl – z okresů, z regionů. A to byl typicky právě Miroslav Macek. Kluk ze severní Moravy.
Já jsem se v té době v politice už také angažoval a musím říct, že to tehdy bylo nesmírně inspirující období. V tom smyslu, že všichni ti lidé byli chytří, většina z nich nesměla dvacet nebo čtyřicet let vůbec nic dělat, byli plní nápadů, byli kreativní a plní energie.
Bylo to inspirativní, ti lidé se dobře poslouchali, uměli spolu polemizovat – nebyli to zkrátka zapšklí lidé, kteří by nedokázali druhým naslouchat. Pro mne to byla samozřejmě obrovská škola.
Jak jste řekl, byl jste už tehdy aktivní v politice, a jste dodnes. Můžete tedy srovnávat tehdejší generaci politiků s tou současnou…
Politika se znormálnila. Mnohem víc odpovídá skutečnému průřezu populace. Odráží ji. Začátek 90. let byl v tomto jiný, byla to revoluční doba, do politiky přišli lidé, kteří před tím několik desítek let nesměli nic dělat. Maximálně mohli přemýšlet a psát do „šuplíku“. Případně se potkávat na velmi úzkých seminářích a debatovat. Také proto byli tolik nabití nápady.
Dnes jsme v mnohem standardnější situaci. Průřez politiky odpovídá mnohem víc průřezu společnosti.
A obstála by tehdejší generace politiků i dnes? Stála by jim vůbec za to, aby se v ní angažovali?
Myslím, že politika stojí vždy za to, aby se v ní člověk angažoval. Oni měli už tehdy jistě víc možností, kde se realizovat. Stejně jako jich máme víc dnes my. A z nějakého důvodu si vybrali politiku. Jiní se zase realizují a realizovali v podnikání, v neziskovém sektoru. Ilustrovat to mohu na naší generaci studentů z roku 1989. Mnozí z nás uspěli, byť každý v jiném oboru.
A pokud jde o generaci lidí, mezi které patřil Miroslav Macek: asi by šli do politiky znovu. Myslím, že to byla natolik výrazná generace, že by uspěla. Upřímně řečeno: zbytky lidí z této generace, kteří jsou ještě pořád politice, když se o něco pokusí, většinou uspějí. Ať už to je Miloš Zeman, Alexandr Vondra a další – když někam vstoupí, ještě pořád mají co říct.
Ale přece jen: ten étos, který byl v politice na počátku 90. let přítomný, ten se vytratil. Třeba z vysokých funkcí se tehdy odstupovalo přece jen za nepoměrně menší prohřešky než dnes…
Tak ono se to také zpřísňovalo postupně. Ani tehdy to nebylo tak úplně automatické. Miroslav Macek nakonec v jednu chvíli také odešel, protože se objevila zpráva, že vzal poradenskou funkci v rakouské Erste Bank při privatizaci České spořitelny.
Obecně ale platí, že se očekávání a požadavky, pokud jde o prohřešky politiků, zpřísňovaly až někdy do roku 2013. A to, že se to v poslední době a během vládnutí oligarchického systému vrací do nějakých prapodivných situací typu „nikdy neodstupím“, to je realita až posledních několika let. A je to svým způsobem výsledek toho, čemu říkám antikorupční revoluce, kterou nám tady zaváděly různé neziskové organizace. Tato revoluce, jako obvykle, požrala své děti a nic nového a lepšího nepřinesla.
Úplně nakonec nemohu nevzpomenout legendární facku Miroslava Macka Davidu Rathovi…
Ono tam těch slavných facek bylo víc. Ale jistě, facka Mirka Macka Davidu Rathovi určitě zanechala v dějinách svoji stopu. A myslím, že pokud padla za urážku ženy, tak to je něco, za co si ji člověk zaslouží.
