Django „jako za mlada“: Dokument o Petru Jandovi a kapele Olympic se povedl

Stodesetiminutový dokument Django (podle Jandovy letité přezdívky, kterou dostal během pobytu v Paříži na konci šedesátých let) z roku 2023 si samozřejmě užijí především fanoušci skupiny, kterým je ostatně – řekl bych – primárně určen; současně je ale i zajímavou, byť místy ne úplně příjemnou výpovědí o tom, jací jsme v uplynulých šedesáti letech byli a jak jsme žili my všichni (dříve narození).

První část filmu, věnovaná zrození kapely a „zlatým šedesátým létům“, je plná nespoutané energie, vycházející jak z atmosféry doby, označované vzhledem k liberalizaci politického a hlavně společensko-kulturního ovzduší jako „léta tání“. 

Právě tehdy se skupina (pojmenovaná podle klubu Olympic ve Spálené ulici, dnes „Ypsilonka“) zrodila, právě tehdy „kluci“ Miroslav Růžek (původní šéf; 1962–1963), Petr Janda, Miroslav Berka, František Ringo Čech, Pavel Chrastina, Miki Volek a další napsali a nazpívali svoje první „elpíčko“ Želva, jež bylo v komunistickém Československu doslova „zjevením“ (v tom nejlepším slova smyslu), včetně takových hitů, jako byly Snad jsem to zavinil já, Dědečkův duch, Línej skaut, Vzpomínka plíživá…

Na plátně se střídají záběry, zachycující neopakovatelnou náladu nejsvobodnější dekády bolševické éry, a vyprávění Petra Jandy a jeho přátel (včetně, například, Jiřího Suchého), což hlavně u starších diváků vyvolá sentimentální vzpomínky na časy, kdy byli mladí a šťastní…

Legendární a pro kapelu přelomový pobyt ve Francii, na který Olympici vzpomínali v hitu Bon soir mademoiselle Paris (který vyšel na třetím „elpíčku“ skupiny s názvem Jedeme jedeme; k remasterované verzi LP z roku 2005 byly přidány některé dosud nevydané rarity, například písnička Strejček Jonatán). 

Právě v Paříži se bolestně rozešli s Pavlem Chrastinou, kterého vystřídal jako jejich „dvorní textař“ Zdeněk Rytíř, a právě v Paříži, hluboce zasažení okupací Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, zvažovali, zda se vůbec vrátit domů.

„Já jsem s tím tady [myšlena Praha] ale tak srostlej,“ říká Petr Janda v dokumentu, „že pro mě vlastně nepřipadalo v úvahu zůstat venku…“ A tak se, najednou už dospělí chlapi, žádní „kluci“, vrátili…

…a čekala je trpká sedmdesátá léta. Proměňovala se nejen doba (nástup nejrůznějších kádrováků, těch nejsměšnějších, nejtrapnějších, ale přitom mocných poskoků Moskvy v tesilkách a krátkých kravatách, které si ani neuměli pořádně uvázat, v čele s dlouholetým normalizačním ministrem kultury Milanem Klusákem [ve funkci 1973–1988], mám-li uvést alespoň jedno konkrétní jméno, jenž s ohledem na svoji funkci nesl přinejmenším politickou odpovědnost za profesní likvidaci řady muzikantů, filmařů a vůbec lidí od kumštu), ale i kapela Olympic.

Jednou z jejích hvězd v raných husákovských časech (záběry z prvomájových průvodů a přehlídek vojenské techniky, které Petr Janda, jak řekl, ve filmu nechtěl, ale které v něm správně zůstaly, jsou doslova přízračné až „děsivé“) se stal nakrátko (1971–1973) třeba Jiří Korn (Olympic byl v těch letech spíš jeho doprovodnou skupinou).

I tehdy přitom vznikly některé nezapomenutelné hity, třeba „hymna kriminálníků“ Slzy tvý mámy, o které, stejně jako o své mamince Petr Janda v dokumentu dojemně vypráví. Mimochodem, film má velmi silný osobní, respektive rodinný rozměr: Janda se ve filmu nevyhýbá žádným tématům a traumatům – úmrtí rodičů, první manželky, syna, kamarádů z kapely, rozchodům atd., což je dobře.

Janda otevřeně mluví i o z dnešního úhlu pohledu politicky „problematických“ počinech kapely v sedmdesátých a osmdesátých letech – například o její účasti na festivalu politické písně v Sokolově („Na to, co jsme tam hráli, moc pyšnej nejsem, že jo…“), v televizních estrádách a pořadech (Televizní klub mladých, Možná přijde i kouzelník a další). 

„Úplně vážně jsme se tehdy bavili, jestli toho nemáme nechat, jenže muzikanti patří na jeviště…,“ vzpomíná Janda. Právě v téhle souvislosti stojí za zmínku spolupráce Olympiku s pragmatickým (aniž bych to myslel zle, chraň bůh) Miloslavem Zapletalem (* 1942), jenž mimo jiné „objevil“ Karla Kryla a stal se „za korunu“ manažerem kapely právě v těchto těžkých časech.

Osmdesátá léta přinesla do Československa přece jen jisté politické uvolnění, jež bylo patrné hlavně po nástupu Gorbačovovy „perestrojky a glasnosti“ v polovině dekády, stejně jako jedno z nejúspěšnějších alb Olympiku vůbec – Ulice (1981; druhá část „trilogie“ Prázdniny na zemi [1980], Ulice [1981] a Laboratoř [1984], s hitem Okno mé lásky). 

Kapela ale jako by maličko ztrácela dech, což se projevilo i v přerušení její činnosti v roce 1993. Jenže – „Petr Janda and his boys“ bez muziky být prostě nedokázali a úspěchy po restartu skupiny ukázaly, že s návratem na scénu udělali dobře.

Od devadesátých let, tedy již více než třicet let, jsou Petr Janda a Olympic legendou české rockové, bigbeatové a populární hudební scény; prakticky každé jejich vystoupení je v Praze i tam, kam přijedou, „událost“. Loňské turné k šedesátému výročí fungování kapely – úvodní dva koncerty v Lucerně a následná celoroční celorepubliková „šňůra“ – bylo ve všech ohledech unikátní.

Pečlivé a moderní aranžmá, rozumná dávka vzpomínek a sentimentu, ale hlavně, hlavně – dnes již dvaaosmdesátiletý „Django“ Petr Janda je ve formě, jakou by mu mohl závidět lecjaký padesátník. Tolik energie, elánu, vitality, doslova fyzicky viditelné touhy a radosti z hraní a z kontaktu s publikem, kolik Janda v Lucerně, kde jsme s Blankou na vůbec prvním koncertu turné byli, jsem zažil jen na těch nejlepších koncertech života (Pearl Jam, Bob Dylan, Woody Allen a možná ještě některé další).

Dokument Olgy Malířové Špátové tohle všechno laskavě, ale poctivě shrnuje, rámuje a usazuje dohromady; režisérka se naštěstí nepustila do žádných moderních experimentálních postupů, a proto film dobře „funguje“. 

Směs dokumentárních záběrů (nejednou unikátních, nepamatuji si, že bych je někdy někde viděl), útržků rozhovorů s přáteli „kluků“ z Olympiku, a hlavně s Petrem Jandou běží tak rychle (110 minut čistého času), že je konec dřív, než se nadějete. Jednou z vůbec nejcennějších věcí na filmu je jeho doslova nekonečný optimismus. 

Petr Janda v něm sice svým způsobem bilancuje a ohlíží se zpátky (však je také za čím), ale i když to občas neměl v životě úplně lehké, není ani v náznaku zatrpklý, smutný, ba ani smířený s tím, že je „na konci života“, ale naopak plný radosti z muziky, z koncertování, ze setkávání s přáteli, z malých dětí (o Martě, která byla jednou z hostujících hvězd jeho / jejich loňského turné nemluvě) a z lásky, kterou má po boku. „Každej hezkej večer dobrej,“ říká na konci, a má pravdu.

Běžte se, přátelé, do kina na Djanga podívat, stojí to za to. Film Vás nabije energií a optimismem, a pokud máte rádi Olympic a jeho písničky, užijete si to náramně. Recenze o tom, že film je pouhý „polotovar“ (kdesi na internetu jsem viděl takový titulek) neberte vůbec vážně; s nadsázkou řečeno (tu nadsázku, aby mi nebylo špatně rozuměno, 😊 zdůrazňuji) – není marnějšího „povolání“ než být literárním, hudebním či filmovým kritikem, hlavně takovým, který kromě svých kritik v životě nenapsal řádek, nic nenamaloval, nenahrál a nezazpíval…

Django je zkrátka moc dobrý dokument pro každého, kdo není snob a kdo je schopný vnímat kariéru Petra Jandy a jeho kapely v kontextu doby, která byla všechno, jenom ne jednoduchá. Navíc je i dokumentem, pokud jde o starší generaci, jak jsem už řekl, tak trochu i o nás samotných.