Tchaj-wan a Ukrajina: Pět lekcí, ze kterých se může Západ poučit pro další válku

Jestli dnes jedno téma hýbe veřejným prostorem na Tchaj-wanu, je to potenciální válečný konflikt s pevninskou Čínou. Ten se promítá jak do právě vrcholící volební prezidentské a parlamentní kampaně, tak do společenských diskuzí, nálad a přemýšlení místních občanů. 

Ve čtvrtek 24. února 2022 se obyvatelé Tchaj-wanu probudili do stále pravděpodobnější přímé vojenské konfrontace s Čínskou lidovou republikou (ČLR) po iracionálním, ale o to brutálnějším rozpoutání plnohodnotné vojenské invaze Ruska proti Ukrajině. 

Od té doby sice Rusko ztratilo svou tvář a mezinárodní postavení, když nebylo schopno porazit ani mnohem slabšího soupeře, ale únava Západu může v delším časovém horizontu povzbudit novou hrozbu pro jeho existenci.

S tím, jak se trvání ruské agrese (oficiálně „speciální operace“) proti Ukrajině blíží ke svému třetímu roku, znepokojuje Tchajwance stále více „únava“ západních zemí, zejména na straně Spojených států. Což má ovšem naprosto klíčový význam, protože Tchaj-wan tradičně těžil z vojenských garancí poskytovaných USA bez ohledu na to, jak ambivalentní se v minulosti mohly zdát.

Navzdory některým odlišným rysům mají obě válečná dějiště společné charakteristiky, které motivovaly tchajwanskou vládu i občanskou společnost sdílet osvědčenou praxi při zacházení s agresorem a učit se od Ukrajiny.

Tyto „lekce“ by měly být inspirací i pro Západ, aby se připravil na potenciální vojenskou konfrontaci v budoucnu zahrnující i další velmoci, zejména tedy Čínu.

Když se podíváme na napětí kolem Ukrajiny a Tchaj-wanu, Rusko i ČLR si historicky nárokovaly kontrolu nad těmito zeměmi a zpochybňovaly jejich suverenitu na základě historických revizionistických postojů. Čínskou linii, využívající historické argumenty pro zpochybňování národa a státu, potvrzují také analýzy tchajwanského neziskového sektoru, včetně Čihhao Jua z Výzkumného centra informačního prostředi sídlícího v Tchaj-peji.

Zatímco případ Tchaj-wanu je na základě mezinárodního práva pouze obtížně obhajitelný, představa Vladimira Putina, že Ukrajina není mezinárodně uznaným státem, zcela manipuluje nejen s mezinárodním právem, ale i s historickými fakty. 

Podobně jako propagandisté ​​v ČLR představil Putin svůj vlastní narativ o „ahistorické povaze ukrajinské státnosti“, a dokonce obvinil Vladimira Lenina z jejího údajného vytvoření. Historický revizionismus a zpochybňování samotné existence států jsou tedy podobné.

Ze západního pohledu lze ještě přidat (i)racionalitu vojenské konfrontace, která byla v ruském případě obzvláště nesmyslná. Podobné je tomu i ve vztazích napříč Tchajwanským průlivem, které mají také vetknuty tolik vzájemných propojení a ekonomických závislostí, které by alespoň teoreticky měly zabránit válce.

Ještě v lednu 2022 přitom bylo Rusko ve velmi komfortní pozici, když mělo navrch jak nad Ukrajinou, tak i Západem, když vedlo asertivní dialog s celou řadou požadavků vůči západním státům. Právě ty totiž prokázaly určitou úroveň ochoty učinit takové ústupky, aby bylo zabráněno válce. Již před 24. únorem tak někteří západní aktéři stáhli své diplomaty, tolerovali ekonomické vydírání a pouze nečinně sledovali ukončení letů na Ukrajinu, které Rusko nestálo vůbec nic, ani jediný vystřelený náboj.

Znovupřekročením ukrajinské hranice Kreml zdánlivě všechno ztratil. Svou mezinárodní pověst, ekonomické postavení související s dopadem sankcí i své nejlepší vojáky kvůli neúspěšné bleskové válce, u které nikdo – ani samotný Kreml – nečekal, že dopadne tak tragicky. Od té doby se ruská reputace ještě zhoršila, když i nejbližší ruští spojenci ve Střední Asii nebo na jižním Kavkaze začali hledat sponzory i vojenskou podporu jinde.

Z pohledu ČLR by se hodnocení situace mohlo zdát velmi podobné – zejména v případě vojenské konfrontace, která by ale z ekonomické perspektivy nedávala žádný smysl, protože by byl potenciálně ovládnutý ostrov zcela ekonomicky zdevastován.

Jak potvrzují představitelé Nadace Prospekt zaměřující se na vztahy s pevninskou Čínou, podmínky pro fyzické napadení a přistání u tchajwanských břehů nejsou ideální, a ještě více komplikované s ohledem na hornatou geografii země. Ale právě protože se tchajwanské vedení nachází na ostrově, čelí různým druhům problémů odlišných od těch ukrajinských, včetně oblasti dodavatelských řetězců.

Na jednu stranu je tedy prospěšné být od kontinentální Číny fyzicky oddělen Tchajwanským průlivem, na tu druhou to ale odhaluje jiné zranitelnosti, včetně potenciální ekonomické blokády, kterou by ČLR mohla být ochotna spustit s velmi omezenými náklady, ale zato zásadními důsledky pro Tchajwance.

A konečně, hlavním rozdílným faktorem mezi tchajwanskou a ukrajinskou společností je úroveň připravenosti chopit se zbraní na obranu národa. Zatímco v případě Ukrajiny se jedná o konstantně pozitivní faktor hrající ve prospěch vedení v Kyjevě, na Tchaj-wanu by byla ochotna rezignovat a vzdát se zbraní asi třetina obyvatel. Rozhovory o tom, že rok 2014 na Ukrajině představuje tchajwanský 2022, tedy dávají velký smysl.

Poslední průzkumy veřejného mínění na Ukrajině ukazují, že až 88 % Ukrajinců věří, že nad ruským protivníkem zvítězí, a toto číslo se udržuje dlouhodobě stabilní. Oproti tomu situace na Tchaj-wanu je v tomto odlišná a pouze postupně se konsoliduje, jak ukazují průběžné průzkumy Institutu národní obrany a bezpečnostního výzkumu.

Ostatně právě spolupráce mezi civilním a vojenským sektorem, včetně oblasti občanské společnosti nebo jednotek teritoriální obrany, je něco, co může posloužit jako inspirace pro velkou část demokratického světa, včetně právě Tchaj-wanu. Na ostrově slouží jako příklad dobré praxe Akademie Kuma – ta ovšem zatím nedosáhla ve společnosti dostatečného ohlasu.

Ze západního pohledu jsou oba regiony na jednu stranu značným zdrojem pnutí na mezinárodní scéně a (možným) spouštěčem dalekosáhlých otřesů v oblasti světové politiky a bezpečnosti, zároveň ale představují příležitost pro poznání a přípravu na další možný konflikt velkého rozsahu, zejména pokud by tentokrát i fyzicky znamenal zapojení čínského komunistického režimu.

Lekce z ukrajinského kolbiště přitom ukazují následující poznatky, které může Česko a Západ aplikovat také vůči Tchaj-wanu (a obráceně):

Zaprvé – na odstrašení a obraně skutečně záleží, a čím více se do nich investuje před začátkem potenciální agrese, tím je méně pravděpodobné, že k ní skutečně dojde. To je právě případ Tchaj-wanu, který těží z postupně se zvyšující vojenské přítomnosti USA v Indopacifiku a rovněž vojenských záruk; bez ohledu na to, jak vratké se v čase mohou jevit. Ukrajina ničím takovým před 24. únorem 2022 nedisponovala, což jen odhalilo její zranitelnost.

Zadruhé – čas představuje zásadní veličinu. Na Tchaj-wanu dnes mnoho politiků mluví o „získávání času“ na dokončení příprav a zlepšení své obranyschopnosti, odolnosti a zlepšení mezinárodního postavení. V případě Ukrajiny byl Západ příliš opatrný, aby od samého počátku začal dodávat i pokročilé vojenské vybavení, což mělo zabránit jakési eskalaci, ale ve skutečnosti to jen zvýšilo chuť agresora a dostalo Západ pod tlak, aby už za probíhající války a obtížnějších podmínek dělal mnohem více.

Zatřetí – mezinárodní tlak a případné uvalení sankcí na agresora mohou sice „zvyšovat sázky“, ale nemusí nakonec autoritářské vůdce odradit od rozpoutání agrese. Kreml například rozhodně nebyl připraven na tak komplexní a koordinovanou sérii sankcí.

Pro ČLR se počáteční „robustní reakce“ Západu ukázala jako překvapivá a donutila čínské komunistické vedení chovat se opatrně. A na rozdíl od Íránu zbraně oficiálně nedodávat. Avšak Čína v průběhu času pozorně sleduje jak západní vojenské pozice, tak únavu odehrávající se v západních společnostech.

Začtvrté – demokratická legitimita a leadership představují silný faktor mobilizace veřejné podpory a zvyšování odolnosti státu. Skutečnost, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj proslulým způsobem nepožádal o odvoz, nýbrž o munici, se mohla ukázat jako zásadní pro zbytek společnosti i mezinárodní společenství, které ukrajinskému úspěchu a obraně začalo postupně věřit. Tchajwanské vedení, ať už bude po lednových volbách v jakékoli podobě, by si z toho i z komunikace Kyjeva mělo vzít příklad.

V neposlední řadě – je to lekce pro Západ, že se rozhodně nevyplácí podceňovat iracionální autokraty s vlastní agendou a silnými narativy, ať už to pro nás může vypadat jakkoli šíleně.