V první části našeho seriálu jsem psal o dětství, dospívání a rané dospělosti budoucího prezidenta USA, o jeho okouzlení Franklinem D. Rooseveltem ve zlých časech Velké hospodářské krize, o jeho rozhlasové a filmové kariéře, vojenské služně za druhé světové války, prvním „politickém“ angažmá v Hollywoodu, o tom, jak se stal (celonárodní) televizní hvězdou a jak politicky dozrával z demokrata v republikána. Dnes se budeme věnovat dokončení této „proměny“ či tohoto prozření a, hlavně, Ronaldu Reaganovi coby kalifornskému guvernérovi v letech 1967–1975, jehož úspěch byl základním předpokladem k tomu, aby se mohl ucházet o post hlavy státu.
Od demokratů k republikánům
Jak jsem napsal před týdnem, již od počátku padesátých let si o Reaganově příslušnosti k demokratům stále více lidí myslelo „svoje“, třebaže si on sám nadále – privátně i veřejně – zachovával úctu k již mrtvému Rooseveltovi.
O tom, že se Reaganovo republikánství rodilo pozvolna, svědčila jeho podpora Harrymu S. Trumanovi (kterého vnímal jako „přirozeného pokračovatele“ FDR, byť měl jisté výhrady k jeho programu „Spravedlivý úděl“, Fair Deal) v prezidentských volbách v roce 1948 (které nakonec těsně vyhrál), i senátorce Helen Gahaganové Douglasové, tehdejší hollywoodské hvězdě a současně, což bylo mnohem důležitější, blízké přítelkyni manželky zesnulého politického velikána – paní Eleanor Rooseveltové, ještě v roce 1950 (která ale prohrála s Richardem Milhousem Nixonem).
V letech 1952 a 1956 již ale Reagan – formálně stále ještě demokrat – v boji o Bílý dům podpořil konkurenčního republikána, generála Dwighta Davida Eisenhowera, a v roce 1960 Richarda Nixona, jenž těsně prohrál se senátorem Johnem Fitzgeraldem Kennedym.
Podle některých zdrojů zůstával Reagan v roce 1960 demokratem již jen proto, že mu lidé blízcí Nixonovi naznačili, že pro „Richarda“ bude mít jeho podpora větší váhu, bude-li se v jeho prospěch vyjadřovat z „tábora politických protivníků“. Reagan dobře věděl, jak důležitá je pro Grand Old Party (GOP; oficiální název Republikánské strany) stranická loajalita, a proto jí – třebaže s jistým sebezapřením – vyhověl. Vše nasvědčuje tomu, že se tehdy rozhodl správně.
O dva roky později Reagan členství u demokratů oficiálně ukončil a stal se nejen světonázorově, ale i stranicky republikánem. Pokud jde o změnu Reaganovy stranické příslušnosti, musím se znovu vrátit k jeho práci pro General Electric.
Jak jsem psal již před týdnem, právě během cest napříč Spojenými státy se setkával s „obyčejnými lidmi“ a viděl, jak neúprosně na ně stát, který jim efektivně pomohl v časech Great Depression, dotírá, jak jim nenápadně osekává osobní svobodu. Tehdy se rodilo Reaganovo přesvědčení, jež bylo v přímém rozporu s programem demokratů Jacka Kennedyho (v Bílém domě v letech 1961–1963), a hlavně Lyndona Johnsona (1963–1969), konkrétně s vizí tzv. Velké společnosti (Great Society), podle níž byl rozsáhlý sociální stát nejlepším lékem na všechny neduhy společnosti.
Ronald Reagan se naopak domníval, že učinit lidi závislé na Welfare je neštěstí a že nejlepší lék na chudobu je práce. Jak se v dalších třech desetiletích ukázalo, většina Američanů s ním souhlasila.
V roce 1964 nominovali republikáni do boje o Bílý dům Barryho Morrise Goldwatera, generála letectva ve výslužbě a senátora za stát Arizona v letech 1953–1965 a 1969–1987, který však jako bytostný konzervativec neměl proti Lyndonu Johnsonovi, stylizujícího se úspěšně do role nástupce zavražděného JFK nejmenší šanci.
Reagan přemýšlel o vlastní kampani, nakonec ale zůstal prozíravě stranou, třebaže jej „zjevná marnost Goldwaterovy mise“ (včetně neuvážených výroků o možném použití jaderné zbraně ve válce v Indočíně) frustrovala.
V té době již „Ron“, jak mu říkali přátelé, patřil k nejvýznamnějším republikánům v Kalifornii i v celé zemi. Bylo tomu tak díky jeho televizní proslulosti, díky jeho charismatu i díky přesvědčivosti, s níž obhajoval americkou demokracii, americké hodnoty a americký životní styl, víru v tvrdou práci a v soukromé podnikání. Pomáhalo mu i to, s jakou vehemencí se vymezoval vůči komunismu a všemu, co „jakkoli páchlo socialismem“.
Z výše uvedených důvodů se nebylo co divit, že k němu začínali vzhlížet kromě „obyčejných Američanů“ i, což bylo stejně důležité, také političtí podnikatelé a potenciální sponzoři, bez nichž se žádný politik, který pomýšlí na nejvyšší mety, nikdy neobejde.
V čele těch nejdůležitějších stál Holmes P. Tuttle, úspěšný kalifornský byznysmen, obchodník s auty, který později stane v čele týmu Reaganových neoficiálních poradců bez politické funkce a formální odpovědnosti zvaného Kitchen Cabinet (termín, jenž byl poprvé, v kritickém slova smyslu, použit za vlády prezidenta Andrewa Jacksona – v Bílém domě v letech 1829–1837).
Dalšími členy Reaganova „kuchyňského kabinetu“ byli rodák z italského Abruzza, obchodník, geofyzik (zakladatel firmy Western Geophysical) a filantrop Henry Salvatori, vlivný zákulisní politický hráč a někdejší šéf kalifornské Union Oil Company, šéf Northrop Corporation a Cyprus Mining Company – A. C. „Cy“ Rubel, či Stuart K. Spencer, jehož firma Spencer-Roberts připravovala několik set kampaní republikánských politiků.
